Camp

Hroutíš se

Darby

Cítili jste se někdy tak moc na dně a poníženě, že vám bylo jedno co děláte? Mně se to stalo zrovna teď a tady. V horké a pevné náruči, toho největšího kreténa, kterého jsem kdy měla možnost vidět. Oprava, druhého kreténa, kterého jsem  mohla vidět. Ten první žil v Anglii a přála bych mu shořet v pekle.

Ale nejvíc co mě na tomhle rozhodilo bylo, že mi to nebylo nepříjemné, dalo by se říci, že to bylo první uklidňující gesto, které jsem si vysloužila od dob co jsem opustila Anglii.
A co jsem udělala já? Místo toho abych se od něj odstrčila a okřikla ho, kdo mu dává právo sahat na mě, jsem se ještě víc zachumlala do jeho vřelého objetí a užívala si chvíli klidu, kterého jsem měla nedostatek a kterého jsem si náležitě užívala. 

Ano já vím jsem pokrytec a zbabělec, ale každý má občas právo selhat, no ne?

"Darby..." Začal jemně Daniel.

"Nemluv." Můj hlas jako kdyby ani nebyl můj, byl slabý a uplakaný.

I já sama jsem se nad tím zděsila. Já Darby Morgenstarn, jedna z nejvíc chladných lidí bez srdce a emocí, tady stojím a klepu se v cizí náruči a cítím horké slzy, které mi nekontrolovatelně stékají po tváři a vytváří za sebou mokrou cestičku. Jsem politováníhodné stvoření.

Až teď jsem si to uvědomila. Tohle jsem já. Mé staré já. Mé pravé, zlomené já, které nikdy nemělo opustit mou hlavu, nemělo se dostat na světlo, neměl ji nikdo vidět. A jen díky tomu černovlasému idiotovi, který řekl pár hřejivých slov jsem se opět zbortila jako domeček z karet.

"Proč to děláš?" Zmohla jsem se na pouhý šepot do jeho hrudi, o kterou jsem se důvěrně opírala. Podle toho jak stisk na mém pase zesílil jsem věděla, že mě slyšel.

"Každý občas potřebuje pomoc a nezáleží na tom, jestli je to věrný přítel nebo táborová mrcha, která s tebou sdílí pokoj, nemyslíš?" Ze rtů mi unikl, krátký smích nad přirovnáním, které na mě Daniel použil.

"A proč si myslíš, že jsem jej potřebovala?" Zeptala jsem se už vážnějším hlasem, ale stále zastřený veselým tónem. 

Daniel to musel pochopit jinak, než jsem zamýšlela a zcela vážně mě od sebe odtáhl na délku svých paží a se zamračenou tváří na mě začal mluvit: "Můžeš si hrát na nejtvrdší holku v táboře, ukazovat jak jsi silná. Ale ty nejsi, ukazuješ jen to, co chceš aby si o tobě lidé mysleli, ale ve skutečnosti si zničená, hroutíš se. Nevím co se ti stalo, neznám tě, ale chci ti pomoct. Potřebuješ pomoc."

Kdyby se mi teď někdo podíval do obličeje, spatřil by znechucení. Neudělal to protože mi chtěl pomoct. Udělal to z lítosti. Slitoval se nad malou chudinkou, která si dovolila jednou za dva zkurvené roky chytit panický záchvat. Křivdil mi. Já nejsem to malé raněné ptáče, kterého by měl každý litovat a pomáhat mu. Už ne.

Vyškubla jsem se z Danielova držení a bez jediného slova ho obešla a mířila opět k táboru.

Co jsem mu na to měla říct? Ano hroutím se ze své minulosti, ale ne natolik, aby mě mohl litovat. Kdo mu k tomu dal sakra právo? Já o jeho lítost nestojím. O ničí lítost nestojím.

Uvědomění do mě narazilo rychlostí blesku a já zastala v chůzi. Brečela jsem mu v náručí. Mé naivní já do něj vložilo malý kousek své víry, kterou dokázal úplně skvěle zničit.

Tohle bylo varování. Už se to nesmí opakovat. I malý kousek víry darované špatnému člověku, vás dokáže naprosto potopit.

***********************************

Ahoj lidi, dneska tu mám pro vás jen kratší kapitolku, jelikož jsem se dost nudila, ale do konce týdne by měla vyjít nějaká delší a pořádná... takže to nějak zkuste vydržet XD Strašně moc vás lovuju 😘 Páčko❣️