Camp

Sousedé

Daniel

Zatímco si v nové noblesní kuchyni, kterou ještě nikdo nepoužil a pravděpodobně se to v brzké době ani nezmění, připravuji sendvič s tuňákem, domem se ozve nepříjemný zvonek, který by mi mohl utrhnout uši. Kdo mohl tenhle ďáblův zvuk vymyslet? Uslyším hlasité dunění schodů a uvidím šmouhu, která se žene ke dveřím. Zašklebím se. Sestřička.

"Dobrý den, přejete si?" Sestřin hlas se ozývá vstupní halou s jemným údivem v hlase. Zajímavé. Narovnám se na židli a zaposlouchám se.

"Ahoj, viděli jsme, že se někdo přistěhoval, tak jsem vám donesl koláč na přivítanou. Mámina tradice." Povzdechne si mužský hlas, který i přes povzdechnutí nezní vůbec otráveně.

Jako bych ho už někdy slyšel. Zatřesu hlavou abych zaplašil nereálné myšlenky, jsem tady jen dva dny a nikoho tu ani neznám. Kousnu si do své tuňákové krasavice a vychutnávám si tu skvělou chuť majonézy spojenou s okurkou. Mh, nebe.

"Těší mě, jsem Logan." Přísahal bych, že v té chvíli to ve mě hrklo a kousek okurky mě začal dusit v krku. No a pak dodal: "Rodiče by vás rádi pozvali na večeři." V té chvíli jsem se postavil a přešel do vstupní haly.

Možná se chovám jako blázen nebo se jen chytám tonoucího se stébla, ale i tak. Darby je z Anglie, její bratr se jmenuje Logan, přijel pro ni do města, takže je tu miniaturní šance, že by mohli být sourozenci. A ona by mohla být tady. Jsem hotový Sherlock Holmes.

"Moc rádi příjdeme. V sedm?" Vyjdu z poza rohu a na chvíli to vypadá, jako kdybych je v něčem velice důležitém vyrušil, ale Logan se ihned vzpamatuje, hodí po mě krásným, zářivým úsměvem a energeticky přikývne.

Ačkoli jsem se snažil nedoufat, vzplálo ve mě hořké zklamání, které na mě muselo jít poznat.

"Notak, netvař se jako citrón a pojď pozdravit našeho nového souseda." Liv se otočí k Loganovi zády a zpraží mě pohledem, který říká 'nezkaz to!' 

Stojí mě to snad veškerou sílu, ale usměju a podám mu ruku. "Daniel, těší mě. A ty jsi Logan, že?"

Dokáže se ten chlap vůbec mračit? Protože od chvíle kdy přišel se culí jako sluníčko. Na souhlas pokývá hlavou.

"Moc rád jsem vás poznal Olivie, Danieli." Na každého z nás kývne hlavou aby dodal váhu svým slovům. "Ne že bych si s vámi nerad povídal, ale mám nedočkavou sestru, která potřebuje odvoz a už teď mi v kapse nepřestává vibrovat telefon." Povzdechme si a teď je to on kdo se zatváří kysele.

Hlava mi vystřelí nahoru jako šíp. Sestra. Řekl, že má sestru. Srdce mi začne tepat neskutečnou rychlostí z toho adrenalinu, který mi proudí žilami. Dřív, než bych se stihl zeptat na jméno, dveře se zatřísknou a já mám chuť rozplakat se. Idiot, idiot, idiot!

Liv se na mě s opovržením koukne, hodí vlasama a s hlasitým odfrknutím se vydá po schodech do svého pokoje. Rozmazlenec malý.

Ne že bych svou sestru neměl rád právě naopak, ale má jednoduché vnímání světa. Majetek, peníze, krása. Je studijním příkladem pro slovo povrchní. Měla trochu jinou výchovu než já, jelikož rodiče stále pracovali, oba jsme měli chůva, avšak poté co táta začal vydělávat enormní částky, máma chůvy propustila a o sestru se začala starat sama, jelikož si dala od práce pauzu. Já jsem o dva roky starší, takže na mě už se tato výchova moc nevztahovala. Liv dostala najíst, napít, byla vždy čistá, měla vše na co si ukázala, ale morálku a chování ji nikdo neučil, protože když může mít vše na co si ukáže, tak proč stanovit limity? A přesně proto je taková jaká je. Ne tak docela je to její chyba.

V kapse mi zapípá mobil.

A já se div nezhroutím na odkládací stoleček u vchodových dveří vedle mě. Srdce mi buší jako o závod a můj dech je jen sotva pravidelný. Je až směšné jak mohou tři slova zamávat s člověkem.

Taky mi chybíš.

Odepsala. Po tak zkurveně dlouhé době! Nevím jestli jsem víc šťastný, že mě postráda jako já ji nebo naštvaný za to jak dlouho mě nechala v nevědomosti, jak dlouho mě ubíjelo čekání či napíše nebo jsem s ní navždy ztratil všechen kontakt.

Aniž bych si toho všiml už vytáčím její číslo a poslouchám jak telefon vyzvání. Vyzvání! To znamená, že má zaplý mobil. Notak, zvedni to. Musíš to zvednout!

Znáte ten pocit, když víte, že to co si přejete je komicky nemožné, ale protože to chcete tak moc, tak moc v to doufáte, že nezáleží na tom jak nemožné to je, prostě věříte v opak.
A jak bolestivé je, když musíte přijmout krutou realitu. Tak jako já.

Nezvedla to. Může se mi vyhýbat jak chce, ale já se jen tak nevzdám. Ne teď, když vím, že já nejsem jediný kdo něco cítí.

-------
Máma s otcem nebyli u vytržení z toho, že se má u sousedů konat společná večeře. Avšak nezáleží na tom jak moc se někomu z nás příčí tato večeře, matka by si nedovolila odmítnutí, aby náhodou nezpůsobila společenské foba.

Samozřejmě se sestra vystrojila jak nejlépe mohla. Rty natřela rudou rtěnkou, která ji, což musím přiznat k jejím modrým očím a blond vlasům perfektně sedla. Na sebe si vzala černou sukni po kolena, kozačky na podpatku a bílý top, tajně ji podezírám, že její fiňtění má vysoký a svalnatý důvod.
Matka na sebe navlékla krvavě rudou blůzku a černou úzkou sukni, tak jak je z kanceláře zvyklá. Ovšem co by to bylo za hlavu rodiny, kdyby elegantně neladil se svými členy domácnosti. Otec si na sebe oblékl dráhy, černý oblek od Armaniho, který byl na můj vkus až moc nóbl. Ani jednoho nezajímálo, že se jedná o prostou sousedskou večeři, prostě svému okolí musí dokázat, kdo jsme. A že na to máme.

A já? Vzal jsem si na sebe černé džíny a bílou košili, abych alespoň trochu zapadal do téhle zazobané famílie. Otec na můj výběr oblečení raději vůbec nereagoval, avšak matka si neodpustila zrápené povzdechnutí.

Vykročil jsem ke dveřím abych je matce i Liv mohl podržet, možná nejsem nejvhodnější syn, ale vychování mám. Než jsem se, ale mohl byť jen chytit kliky, Liv mě odstrčila a já se nestačil s vyraženým dechem ani divit, jakou má v sobě sílu. Myslím, že se moje malá sestřička trochu zamilovala. Ach Liv, kdybys věděla, jak to může bolet.