Camp

Skicák

Darby

Vítr mi rozcuchával mé modré vlasy a slaná, mořská voda mi smáčela má chodidla, bořící se do chladného, plážového písku. Stačí si vybavit jednu vzpomínku a hned začnu být sentimentální a přemýšlet, coby kdyby.

Coby se stalo kdybych zůstala v Anglii? Slavila bych své narozeniny s Loganem? Řekla bych mu o Oliverovi? Ano, nikdy jsem svému bratrovi neřekla o tom, co mi Oliver udělal. Nikdy jsem to neřekla nikomu, když se nad tím, ve svých slabých chvilkách zamyslím, měla jsem to udělat. Jenže já byla naivní patnáctiletá zamilovaná dívka, žijící v růžovém světě s poníkáma skákajícíma po obláčcích ze třpytek, věřící každé kravině. Jedním slovem, byla jsem blbá.

Možná by Olivera zavřeli do výchovného ústavu a nebo mě do blázince. Sázela bych na druhou možnost. Oliverův otec byl velmi vážený právník a pokud dokáže obhájit kdejakého pošuka a vraha, proč by nedokázal obhájit vlastního syna?

Zvedla jsem svůj ošoupaný, černý batoh a vytáhla z něj svůj starý skicák. Od mého přistěhování se do Collorada jsem neměla odvahu podívat se do svého milovaného sešitu, který jsem získala k čtrnáctým narozeninám od Logana.

Pousměju se nad touhle starou vzpomínkou. Logan zrovna začal pracovat, jako brigádník v kavárně kousek u našeho domu a za svou první výplatu, mi koupil můj první kreslířský skicák spolu s tužkami, gumami a všelijakými vymoženostmi pro tvorbu maleb.

Všichni věděli, že mám ráda kreslení, ale nikomu jsem své kresby neukazovala, kreslila jsem jen to, co mne zrovna napadlo, na to co mi přišlo pod ruku a vším, co po sobě zanechávalo nějakou stopu.

Logan byl první, komu jsem si dovolila ukázat své díla a s jeho prohlášením, že mám opravdu talent se o mé kresby začal víc a víc zajímat, až mi koupil tenhle skicák. A po jeho uznání, že bych mohla zkusit malovat s něčím jiným, než jen s tužkou a jen na papír, jsme se spolu jednou večer, kradmo vytratili z domu s batohem plný sprejů a adrenalinem na rozdávání. Logan mne dovedl, k železniční stanici a řekl větu, kterou si pořád pamatuju:

"Nasprejuj si co chceš, kde chceš, jak chceš." S tím se posadil na lavičku, aby mohl hlídat jestli někdo nepřichází a nechal mě, ať si běhám mezi vagóny vlaků a sprejuju, jak se mi jen zlíbí. Zamilovala jsem si to, ale na kresbu do skicáku to nemělo.

Když jsem utekla z Anglie, styděla jsem se skicák jen otevřít, natož do něj kreslit. Ale dnes, jako by se ve mne něco zlomilo. Mám tak velkou potřebu vyjádřit své pocity, ale ne slovy, ne sprejem dokonce ani tancem, jak to dělají někteří lidé. Jen tužkou, kterou budu posouvat po bílém papíru, jak se mi jen zlíbí. Ovládám ji, je jen na mne co stvořím a ta moc se mi líbí.

Zarazila jsem se pohledem na kresbě, která je stará zhruba dva roky. Je ze dne mých patnáctých narozenin, na které tak nerada vzpomínám. Není dokončená. Je na ni hrubý náčrt Oliverova obličeje. Chtěla bych ji vytrhnout, zapálit a popel vysypat do moře, ale slíbila jsem Loganovi, když mi skicák předával, že nevytrhnu ani jeden list a až ve skicáku nezbyde ani jeden volný kus papíru, prohlédne si ho. Tak to nevím, jestlli se ti splní bráško.

Otočila jsem na novou stranu a začla kreslit. Všechno šlo stranou, na nic jsem nemyslela, jen na tenhle okamžik, já, skica a krásné moře.

*****

Poslední tah tužkou přes skicu. Nadzvednu hotové dílo do výše ramen a vydechnu všechen zadržovaný dech. Přesně podle mých představ.

Na skice přede mnou, je vykreslené slunce pomalu zapadající za obzor a měsíc, který se chystá vzejít na světle šedou oblohu, kterou posévá jen málo hvězd, které zrovna vykoukly zpoza stínů, ve kterých se musely přes den schovávat. V klidné hladině moře se odráží, na levé straně měsíc a pár hvězd, kdežto na té pravé západ slunce.

S uspokojením v duši skicák zavřu a následně ho opatrně složím do svého batohu, který si vyhodím na ramena.

Šoupavými kroky se vydám podél zapomenuté pěšinky, lemované různými křočky s už uzavřenými kvítky a pár větších palem.
Bože, jakto, že tu mají palmy?

Tenhle ostrov je fakt ujetý. Na jedné straně je písčitá pláž s palmami a kvetoucími keři, kdežto na druhé jsou malá jezírka s vodopády, jehličnaté stromy a borůvkové keříky.

Za necelých deset minut, už obcházím tiše kolem chatek, aby mne nikdo neviděl. A proč? Protože je dávno po večerce a já nemám náladu uklízet za tou bandou tupců celou jídelnu, jako trest. Prostě jsem se do toho kreslení zažrala, takové věci se stávají.

Jo tobě docela často. Kušuj!

Aniž bych vůbec zkoušela jít dveřmi naší chatky, kde bych byla vidět jako můra pod lampou, došla jsem k našemu okénku, na sto procent přesvědčená, že se jím dostanu dovnitř. Kdyby nebylo zavřené.
Kurva fix. Hlavně, když jsem je včera prosila, aby ho na večer zavřeli, tak se na mě vysrali, ale dneska si řeknou, že ho prostě musí zavřít! A prý, že zákon schválnosti neexistuje.

Aniž bych brala ohledy, na to, že tu může někde hlídat vedoucí, jsem zabušila na okno, div se nevysklilo.

"Do hajzu. Asi jsem se posral." Protočila jsem nad Aaronovým pištěním oči a vyčkávala, až se mi rozhodnout otevřít okno. Bože, jim to trvá.

Eric se hlemýždím tempem doploužil k oknu, které následně otevřel a vystrčil z něj hlavu.

"Co tu děláš?"

Nedbajíc na jeho nesmyslnou otázkou, jsem se oběma rukama chytla okenního rámu a s lehkostí peříčka jsem se na něj i vyhoupla a se stejnou ladností jsem z něj i seskočila s bravůrním doskokem na dřevěné parkety naší chatky.

Jsem mistr, pokud se jedná o skok z okna. Mám v tom dvouletou praxi.

"Málem si mi rozbila čelo, nemohla si mě alespoň varovat?" Skuhral Eric, který se jen, tak tak vyhnul čelní srážce.

"A co sis myslel, že jsem u toho okna dělala. Přisla na čaj o páté?" Zeptám se ironicky a rychle zavřu okno, aby tu nenalítaly ty malé, krvežíznivé svině, které ze srdce nenávidím.

Když se otočím a chystám se odejít do koupelny, zastaví mne tři páry zkoumavých očí.

"Co je?" Vyhrknu na ně nechápavě.

"Byla jsi pryč celý den." Oznámí mi naklánějící se Aaron, ze své vrchní palandy.

"A?" Řeknu stále nechápavě a pro zdůraznění zvednu své tmavě hnědé obočí.

"Kde si byla?" Otáže se mne hrubý hlas, díky kterému sebou mírně škubnu. Daniel.

Jen s nezájmem myknu rameny, hodím batoh na svou postel, vezmu si pyžamu a vydám se do koupelny, ignorujíc jejich všetečné otázky, na které by stejně nedostali odpověď.

Sotva za sebou zamknu dveře koupelny, uslyším kručení v mém hladovém žalůdku, který celý den neměl nic k jídlu.

Lišácky se zakřením, když si vzpomenu, že mám ve svém kufru rezervní kapsičku, nacpanou energetickými tyčinkami. Alespoň jedno pozitivum. Pak už si jen bez dalšího otálení vlezu do sprchy, užívajíc si horkou koupel a vůni svého kokosového šampónu, aniž bych tušila co mne v příštích dnech čeká.