Camp

Netopýr

Darby

Umřu! Tohle je týrání dětí! Parchant jeden, idiotskej, však já mu to vrátím, až bude černý vzteky. Ne červený, ale černý, protože z mojí odplaty se přímo posere.

"Asi nerada běháš co?" Zeptal se mě s neskrývaným pobavením Daniel, lehce zadýchaným hlasem.

"J..jak..si..t..to..poznal?" Snažila jsem se do své odpovědi dát co největší dávku sarkazmu, kterou jsem mohla vynaložit z mého nynějšího rozpoložení. Zadýchaná, upocená, naštvaná a hladová. Vražedná kombinace.

Daniel se hrdelně zasmál, což mě rozzuřilo ještě víc. Ne z toho důvodu, že by mi vadilo, že se směju mému sarkazmu, to mi bylo v téhle situaci upřímně absolutně jedno, ale proto, že do mých plic se nedostal skoro žádný kyslík a on s ním plýtvá na smích. Krásný smích, jako kdybych slyšela.... Dost! A to je ten nedostatek kyslíku! Kdybych byla stoprocentně při smyslech nikdy bych neřekla, že je Danielův smích tak krásný! I když..., ale sakra už!

Zastavila jsem se na místě, abych do svých plic mohla nasát alespoň trochu toho vzácného plynu, který mi, jak se zdá, dosti schází. Přes hukot v uších a mé hlasité funění, jsem si nevšimla hlasu, který na mě už zřejmě delší dobu mluvil.

"Řík..al jsi ně..c..co?" Zeptám se stále zadýchaným hlasem, který nechce vůbec ustoupit, i když se tady vydýchávám, jak kretén.

Já na to seru, prostě na to nemám, běhat nebudu, prostě si tady sednu a budu čekat, až mě sežere medvěd. No a komu bych chyběla?

Můj bratr je na druhé straně zeměkoule a ani nemá tušení co se ze mne stalo, pokud by zjistil co je ze mě za ohavného člověka, opovrhoval by mnou a to já nikdy nedovolím, ani kdybych už s ním neměla nikdy promluvit. Mou matku nemám zrovna v lásce, kvůli ní se naše rodina rozpadla. Našla si přítele a otce opustila.

Měla jsem sice na výběr jestli zůstat s otcem nebo s matkou, ale samozřejmě jsem si vybrala otce, poté co nás opustila, už pro mě nebyla víc matkou. To otec mi četl pohádky na dobrou noc, to on mě utěšoval v náručí, když jsem se bála příšer, jen on dokázal udělat to nejlepší kakao na světě, se špetkou skořice a šlehačkou navrchu. Tak jak jsem to milovala. A tátovy špagety, ó můj Bož...

"Aaaa" Z plných plic jsem zakřičela, když jsem se ocitla ve vzduchu a necelé tři vteřiny potom, zůstala viset hlavou dolů. Nejprve mi nedocházela příčina proč jsem v pozici netopýra, ale jakmile jsem si všimla krásně vytvarovaného zadku, všechno mi došlo.

"Asi jsem ohluchl." Ozvalo se tiché zabrblání a to mě opět dostalo do reality.

"Můžeš mi ksakru říct co to kurva děláš a proč jsem v pozici pytle brambor?!" Zlostně jsem se na Daniela rozkřikla, na což mi bylo věnované tiché uchechtnutí, které způsobilo, že se mé ruce spuštěné podél jeho boků sevřeli do pěstí, až mi zbělely klouby.

"Ale no tak, Prdelko, uklidni se. Pokud se dostaneme do tábora pozdě, budeme si to muset zaběhnout celé znova, což myslím nechceš a navíc, vypadalo to, že pokud uděláš i jen jeden malý krůček, raní tě mrtvice nebo infarkt a já už bych další zázrak nedokázal. Takže nemáš zač."

Zakončil Daniel svůj sáhodlouhý monolog a mě se vynořila vzpomínka na úplně první den co jsme se poznali a jak mne hodil do studené vody, ve které bych se utopila pokud by mě z ní nevytáhl, i když by to byla jeho vina. Aniž bych to kontrolovala z úst se mi dostal slabý smích, který byl hned následován i tím Danielovým, který byl daleko hrubší a hlasitější.

"Nad čím ses předtím zamýšlela?" Otázal se mě po skončení našeho smíchu Daniel.

Nechápavě jsem broukla, na což si Daniel povzdechl a objasnil mi co tím sledoval: "Myslím, když si chytala dech zatímco ostatní v okolí tří set metrů ohluchli z tvého funění." Tiše se zasmál, díky čemuž schytal pěstí do zad. Ani to s ním nehlo...

"Vzpomněla jsem si na tátu." Až když jsem to vypustila z úst došlo mi co jsem řekla za kravinu.