Camp

Logan

Darby

Vystřelila jsem do lesa jako neřízená střela, protože ještě pět minut a počůrala bych se. Nedělám si srandu, to už se mi taky jednou stalo. Logan mě zamknul v pokoji pro hosty, tudíž to dopadlo malou loužičkou pod mýma nohama.

Nad vzpomínkou mne a mého nevlastního bratra, jsem se musela pousmát, ale hned na to jsem zkřivila obličej do bolestné grimasy. Opustila jsem je. Logana a otce, dvě osoby, které pro mne na světě znamenají nejvíc a utekla přes několik států za matkou, jen abych se už nikdy nemusela vidět s Oliverem.

Flaschback 

Rozlepila jsem oční víčka a podívala se po neznámém prostředí okolo sebe. Vzpomínky na předchozí večer mne udeřily plnou silou a slzy se mi začaly drát do očí. Nebyl to sen.

Musím odtud, hned! Chtěla jsem se co nejrychleji zvednout a vypadnout, ale svalnatá ruka na mém pasu mi to znemožňovala. Nechci ho vidět, ani cítit na jakékoliv části mého těla.

Otočila jsem se jeho směrem, jen abych mohla co nejopatrněji sundat jeho ruku z mého pasu a vyprostit se z jeho slizké náruče. Aniž bych se podívala na jeho tvář stoupla jsem si na studenou podlahu, až mi naskočila husí kůže, pod náporem chladu.
Tichými kroky jsem došla ke svému oblečení, které leželo odhozené na zemi, zvedla ho a co nejrychleji si ho natáhla na sebe. Pomalu jsem došla ke dveřím, chytla kliku, s tichým zaskřípáním jí otočila a vyletěla ze dveří, jak nejrychleji to šlo. Seběhla jsem schody, přeletěla přes obývák a mířila k nebližšímu východu, který v tomhle domě byl.

Aniž bych se nadála, už jsem uháněla světelnou rychlostí přes park, který jsem vždy tak milovala a který bych teď, nejraději podpálila. Tady jsem ho potkala, byla s ním na prvním rande, poprvé ho políbila. Nesnáším ten park. Nesnáším!

Ignorovala jsem slzy smáčející mé tváře a vletěla do třípatrového, cihlového, rodinného domku, ke kterému jsem měla celou dobu namířeno. Táta s Laurou jsou v práci, takže mne takhle, díky Bohu, neuvidí a i kdyby, bylo mi to všechno jedno, teď už ano.

Po schodech jsem vyběhla do třetího patra a vtrhla do dveří vedoucích do mého pokoje. Přeběhla jsem ke skříni, začala jsem hystericky vzlykat a vyhazovat všechno oblečení ze skříně, ve které jsem hledala svůj černý, cestovní kufr. Zasekl se mezi kupou starého oblečení, které jsem chtěla dát na charitu.

Mé nohy už to nevydržely a já se svezla mezi kupu vyházeného oblečení, v nekončícím hysterickém pláči, který nemohl ustat. Bolelo to. Tak moc to bolelo, jako by mi někdo seděl na hrudníku a já nemohla dýchat, jako by mne do srdce píchalo milion jehliček. Fyzická bolest zde byla také, ale to jak mne bolelo srdce, myslela jsem, že ten nápor nevydržím. Chtěla jsem zemřít na místě. Vážně ano.

"Proč já? Proč sakra, já!" Začala jsem vydávat bolestný křič, rozléhající se po celém domě.

Až po nějaké době jsem si všimla dvou silných paží s inkoustem po celé jejich délce, které se ovinuly kolem mého pasu a něžný hlas šeptající mi do ucha uklidňující slova:

"To bude dobré sestřičko, prosím neplakej, jsem tu s tebou, nic se ti nestane."

Pozdě. Pomyslela jsem si. Zády jsem se opřela o svého bratra a nevnímala ani své bolestné nářky, které se mi dále řinuly z úst. Už jsem necítila nic, jen tu bolest, nic jiného.

"Co se ti stalo, Ary? Prosím řekni mi to." Říkal to se vší něžností v hlase, ale já mu nedokázala souvisle odpovědět, tak jsem ze sebe dostala pouze jediné slovo.

"Letenka." Řekla jsem svým jemným, sotva slyšitelným hlasem.

Logan se zastavil ve svém kolíbavém pohybu, otočil se tak, aby mi viděl do obličeje a zkoumavě těkal očima po mé, od slz zmáčené, tváři, jestli správně slyšel.

"Letenku?" Zašeptal si spíš pro sebe Logan, který se snažil přijít na souvislost s tím co se tu děje.

"Chci do Colorada." Špitla jsem polohlasem a sklopila hlavu, abych se nemusela dívat na Loganu něžnou tvář, jelikož mu začalo docházet o co mi jde, tudíž se začala křivit bolestí a zlostí.

"Ary! Nemůžeš sakra jen tak odletět do Colorada!" Řekl zvýšeným hlasem. "Neopouštěj mne. Spolu všechno vyřešíme, uvidíš. Prosím." Dodal zlomeným hlasem.

Byli jsme pro sebe vším, vždy jsme se podrželi a já ho teď musím opustit. Nemůžu tu zůstat, prostě to nejde. Zvedla jsem k němu svou uslzenou tvář a když viděl odhodlání v mých očích, vypustil vzlyk ze svých úst, protože věděl, že odjíždím a nic mě nezastaví.

Endflaschback 

Zmateně se rozhlédnu kolem sebe a zjistím, že se mi opět vybavila, tak bolestná vzpomínka, na den, kdy jsem o vše přišla. O bratra, který pro mne znamená víc, než má matka.
Kluka který mi ukázal mou největší vášeň. Sprejerství.
O otce, který mne vychovával k lásce a víře v lidi, kterou jsem už dávno ztratila. O sen, jít na mou vysněnou školu a to jen kvůli mé naivitě.

Dost! Lítosti už bylo dost! Vzchop se, jsi Darby Derkleyová, ta největší mrcha, kterou tenhle tábor zažil!

Nesmím brečet, už nikdy víc! Vztekle jsem si otřela své uslzené tváře a s hrdě vztyčenou hlavou se vydala zpět za Danielem.

Daniel

Seděl jsem na zemi, když se z ničeho nic, ozval zvuk megafonu, hlásící konec hry. Postavil jsem se na nohy, oprášil si neexistující špínu a vydal se hledat, mojí prdelku.

Nemusel jsem chodit ani daleko, jelikož Darby zrovna vycházela z lesa, ale ne s hravou náladou, jako do něj vběhla, ale s kamennou tváři a prázdnými očima, bez jakýchkoliv emocí. Vypadalo to až děsivě, jako by byla tělo bez duše.

"Dar-"

"Měli bychom jít, nebaví mě to tady." Odbyla mne ledovým hlasem, nad kterým jsem se otřásl a bezeslovně se za ní vydal, jako poslušný pejsek.

Co se jí to sakra stalo?!