Camp

Minulosti neutečeš

Darby

Bloudím po tomhle městečku a hledám nejbližší drogérii, která je mou jedinou záchranou. Přece v každém zapadákově nějakou musejí mít, ne?

I když nejspíš vypadám, jako ztracený turista, kterým také jsem, spatřím po dlouhých pěti minutách mou spásu. Drogérii!

Rozběhnu se tím směrem a nedbám na kolemjdoucí, kteří mě čestují svými divnými pohledy.

Do dveří vrazím, tak silně, že málem rozbiju sklo, ze kterého jsou vyrobené. Musel je vyrábět nějaký inteligent, protože přeci když do dveří strčíte, tak se otevřou!

Podívám se na cedulku, která se nachází na dveřích a studem se mi rozpálí tváře. Na dveřích není napsánou TLAČIT, jak jsem zvyklá, ale TÁHNOUT. Já si holt nadělám trapas všude, kde se jen ochomejtnu.

S hlavou skloněnou k zemi se vydám k regálům s permanentími barvami, a rovnou popadnu dva balíčky černě inkoustové barvy. Kdo ví, kdy se opět dostanu do města, tudíž je chytřejší nakoupit si do zásoby.

Pokorně pozdravím prodavačku, která namarkuje můj nákup a poté jej také naskládá do tašky. Zaplatím požadovanou částku svítící na displeji a upaluju z obchodu jako by mi za patami hořelo. Ovšem nyní už neudělám tu samou chybu a dveře otevřu správným směrem. Hah, možná nejsem až tak marná!

To si myslím přesně do té doby, než narazím do osoby stojící přede mnou. Jak dlouho to vydrželo? třicet sekund?

Avšak to co uvidím před sebou, mi veme naprosto dech. A já lapám po vzduchu jako ryba na suchu.

"O, můj, Bože!" Tiše zašeptá a já vidím slzy v jeho očích.

Ne Bože, už prosím ne, při tomhle tempu se ze mě stane brzy mučednice! 

Třeštím na něj oči, jako by byl nějaký zázrak, přelud, fata morgána a další tyhle hovadiny. Protože to co vidím před sebou nemůže být vůbec pravda. Člověk přede mnou vypadal jinak, než jak jsem ho znávala, teď vypadal mnohem mužněji, hlavně díky svalům, které od našeho posledního setkání značně porostly. Jako houby po dešti...

Cítím jak mi neposlušná slzička ukápla z oka a kutálí se mi po tváři. Můj Anděl Strážný, můj ochránce, má opora, vše co jsem kdy obdivovala a milovala, stojí přede mnou v celé své kráse. Můj bratr. Logan.

Neschopná jakéhokoliv slova jsem jen stála na místě jako solný sloup a nedokázala se vůbec pohnout ani naznačit, jak moc mi chyběl.

Logan nečekal na žádný souhlas a ihned mě obklopily jeho svalnaté ruce a stiskly v pevném objetí. Byl cítit vším co jsem měla a ztratila, milovala a nesnášela. Domovem.

Když jsem se probrala ze svého osobního delíria, objala jsem ho kolem pasu a silně stiskla. Můj stisk oproti jeho byl, asi jako když na vás sedne moucha, ale nehodlala jsem ho pustit. Byl tady. Se mnou.

Ani v nejbláznivějších snech se mi nezdálo, že ho znovu uvidím, a co víc, že ho ještě někdy budu moct objímat. Jako by se všechny starosti rozpustily, strasti vytratily a bolest zmizela. Jako by do mě vléval štěstí. Ale i taková chvíle musí jednou skončit.

Bez jakéhokoliv varování, mě Logan chytl za pas a hodil mě na rameno. Co to...?! 

"Logane, co to sakra děláš! Sundej mě dolů. Hned!" Skvělá první slova po dvou letech, zasloužím potlesk...Nebo židlí po hlavě, to je fuk.

I když je to můj milovaný bratr, který se záhadně zjevil v téhle díře, kde člověk promarní mládí, než najde zasranou drogérii, nemůže mě jen tak popadnout a nést mě kamkoli zamýšlí. Nejsem přece předmět, ale lidská bytost! Takže i když ho miluju nade vše, pokud mě nesundá, bude rád, když mu nepoškodím fasádu...nebo jeho nádobíčko.

"Jo, jasně, já tě pustím, ty zmizíš kdo ví kam, kdo ví na jak dlouho, a už o tobě neuslyšíme ani slovo. To ani nezkoušej Ary, jedeme domů. K nám domů a je mi jedno, jestli se ti to líbí nebo ne, já tě klidně svážu a dovezu tě tam i kdybych tě měl nadopovat, ale oba se vrátíme do Anglie, tam kam patříme, kde bydlíme, kde jsme vyrůstali, kde máme rodinu. Kapiš?"

Cítím jak se mi líčka zase rozpalují, jak moc se stydím za činy, které jsem spáchala před lety, ale nemohla jsem tehdy jednat jinak, i když to co jsem udělala bylo zbabělé, mému patnáctiletému já to přislo správné, a když teď slyším v jeho hlase výtku smíchanou se smutkem, vím, že jsem mu velice ublížila a to jsem neměla ani přinejmenším v plánu.

"Ale Logane, já se nemůžu vrátit, musím tady zůstat ještě dva týdny, mám tady věci a nemůžu si jen tak odjet!" Teď už jsem na něj nekřičela, jen se ho s klidným hlasem snažila přesvedčit o jeho nerozvážnosti.

"Tohle už jsem dávno vyřídil, dneska nám letí letadlo." A s těmihle slovy jako by mě někdo majznul po hlavě. Pánví. Železnou.

To už by někdo rovnou mohl přinést vysavač a vycucnout mi z těla duši a byli bychom na tom stejně! Jelikož jsem byla otupena na tolik, že jsem ani nedokázala odpovědět, Logan mě postavil na zem a tiše mi civěl do očí, čímž mě vyzýval abych něco řekla.

"Cože jsi?! Asi jsem tě špatně slyšela." Trošku opožděně, ale přeci jen, ne?

"Ale ne, slyšela jsi dobře. My dva se dnes večer vracíme do Londýna. Mluvil jsem s tvou mámou, o všem ví, to ona tě odhlásila urychleně z táboru, jako tvůj zákonný zástupce měla tohle právo pouze ona a dokonce ti zbalila pár dalších nezbytných věcí co budeš v Anglii potřebovat, po cestě jsem je vyzvedl." Jeho klid mě vždycky udivoval, jak dokáže říct něco tak vážného, způsobem jako by mi říkal, že dnes bude polojasno mírně pod mrakem, se slabým větrem bez přeháňek?!

Otvírala jsem pusu jako ryba na suchu. Možná tady i jako ta ryba zachvíli leknu...

"Ty jsi byl v Coloradu?" Moje síla na něj křičet se vytratila asi tak rychle, jako když jsem zdrhala z Anglie. Rychle a zběsile. Což je ironie, jelikož ten film miluju.

Můj hlas zněl spíš, jako lehké pošimrání pírkem, protože kdybych začala mluvit nahlas, asi bych se rozbrečela...nebo zkolabovala...nebo obojí. Po dnešku už není nic nemožné.

"Jo. A teď už pohni zadkem, zajedeme pro tvoje věci a hned prvním letadlem se vracíme do Londýna!"

Ani nevím, jak jsem se dostala do auta. Nebo do táboru. Nebo na letiště.

Je moc špatné doufat, že se to letadlo zřítí? 

Protože pokud ne to letadlo, tak já určitě.