Camp

Ach ta Anglie

O měsíc později

Daniel

Stojím tady. S kufrem v ruce a říkám si, jak se jen mohl můj život takhle posrat. Sotva jsem se vrátil z tábora, který byl dnem ode dnem depresivnějším domů, kde se o zvýšení mé nálady nedalo ani uvažovat.

Táta mi konečně sdělil svou velkolepou novinku, která mě úplně dorazila a donutila k zamyšlení či vůbec nějaká spravedlnost existuje. Protože pokud ano, tak mně se vyhýbá obloukem.

Tu skvělou zprávu, kterou mi chtěl otec sdělit už před odjezdem na tábor, ale chtěl si to ponechat jako překvapení, byla poslední kapkou v mém posraném životě. Stěhování.

Kdyby otec měl namysli alespoň slunné místo někde u moře, jako jsou třeba Kanáry, kde bych se mohl celými dny válet u pláže s koktejly s paraplíčky, ano i kluci mají rádi takové serepetičky a chytat bronz, snášel bych to mnoho lépe, než pocit, že budu bydlet v upršené Anglii, kde slunce vykoukne jednou za uherský rok. Skvělá volba otče.

Ať jsem se z téhle břečky snažil dostat jakkoliv, nejde to. Stále mám "jen" 17 a mí rodiče mají nad mým životem jako mí zákonní zástupci stálou kontrolu. A co, že mám oslavit za ani ne dva týdny své 18 narozeniny, dokud nejsem plnoletý, budu se za mou rodinou táhnout jako smrad. Už jen necelé dva týdny Danieli, to zvládneš.

"Usměj se přeci bratříčku, víš co tu budeš mít krásných děvčat?" S úlisným úsměvem mě má dobrosrdečná sestra poklepe po zádech a při mém znechuceném pohledu, který ji daruji se z plna hrdla zasměje. Proč nemůžu být jedináček?

Krásná děvčata.

Jedno už jsem měl. A nechal jsem si ho utéct, doslova před mýma očima.Měl jsem ji vůbec? Záleželo ji na mě, tak jako mně na ní? Myslela na mě vůbec od doby co zmizela? Nebo nad tím jen mávla rukou a přešla to bez povšimnutí?Nezbylo mi po ní nic víc, než pouhé vzpomínky, kterých se nemůžu zbavit i kdybych chtěl. A já nechci. Pomyšlení na to, že už ji nikdy neuvidím mě dohání k šílenství, že neuslyším její sladký hlas, který mi nadává do všech idiotů a posílá do horoucích pekel za samotným ďáblem, zvonivý smích, havraní vlasy a mechově zelené oči, ale ta bolest za ty vzpomínky stojí.

Její telefonní číslo na zmuchlaném papírku, který po mě hodila v bistru, nosím stále schovaný v kapse, jako připomínku jí samotné. Jak rád bych ji našel a omluvil se jí za mé chování, které si vůbec nezasloužila. Dal bych cokoliv jen za pouhou sekundu s ní, no k mé smůle je její číslo už od první chvíle co jsem ji chtěl zavolat nedostupné.

"Nechte toho a nastupte do auta." Otec nás oba spražil pohledem a nastoupil do svého černého Cadillacu, který dostával více pozornosti, než o které jsem si v dětství mohl nechat jen zdát. Tehdy jsem si ještě myslel, že můj otec je hrdina, který chrání rodinu před zlem. No to on byl ten co způsoboval rány.

 Všichni jsme nastoupili do toho naleštěného fára, za kdo ví kolik milionů a otec ihned poručil řidiči, který měl na sobě bílé rukavice a čapku, která více připomínala kšilt na golf, aby nás zavezl do nového domova. Žádné prosím, žádné děkuji, pouze striktní rozkaz. 

Hned co jsme vyjeli z letiště spustil se z oblohy ohromný déšť, díky čemuž vypadala Anglie mnohem pochmurněji než jsem si ji představoval. Kapky deště stékaly po okýnku auta a já sledoval, jak se vlévá jedna do druhé a společně padají kamsi do neznáma. Ještě to chce smutné písničky a budu si připadat jak v debilním depresivním videoklipu. 

"Jsme na místě pane." Stačila jediná věta řidiče abych se probral ze svého ponurého smýšlení. 

Sotva padla tyto slova, začal jsem šmátrat po klice jako po kruhu pro tonoucího, protože to jediné mě mohlo vysvobodit z téhle rodinné tragédie. Ať jsem s klikou cloumal jak jsem chtěl, ta svině se nechtěla otevřít! Dělej!

Za mnou se ozvalo otrávené odkašlání: "Je tam pojistka Danieli." Matčin jedovatý hlas si prodral cestu do mých uší, až mi naskočila husí kůže a já se bezděčně otřepal. Bleskurychle jsem zmáčkl čudlík pod oknem, zatáhl za kliku a byl jsem volný. Díky Bože!

V pozadí jsem ještě slyšel tiché debile, ale vůbec jsem tomu nevěnoval pozornost, vytáhl jsem svoji tašku z kufru auta a otočil se k mému novému domu.

No kurva.

V téhle monstrózní nádheře budu bydlet?! Mému otci se musí uznat jedno, má styl.

Přede mnou stál dvoupatrový cihlový dům s terasou z bílého dřeva, monstrózními okny a bílými závěsy s černým laťkovým plotem za nímž se nacházelo spousta rozkvetlých květin.  

Matka kolem mě proplula ladně jako duch, odemkla vchodové dveře a já se kolem ní prohnal jako by mi za patami hořelo, srát eleganci.

Dům už je vybavený, kuchyň je v dřevěném stylu, který vypadá velice honosně, ne že by má matka vařila nebo se o to byť jen malinko zajímala na to jsme měli kuchařku, ale má matka musela mít vše luxusní, krásné, nové a společensky přijatelné.

Ostatní místnosti jsem přešel bez povšimnutí a vyběhl jsem po schodech pokrytými černým kobercem až do druhého patra.

Ani na chvíli jsem se nezastavil, zahnul jsem doleva a vstoupil do prvních dveří.

To velikánské okno mi ukazovalo výhled na celou ulici, kde se lidé pospíchali schovat zatímco jim kapky deště dopadaly na hlavu, vidím odsud naši zahradu, kde kvetou různobarevné květiny, dokonce vidím i okno vedlejšího domu. Vidím odsud prostě všechno.

Ano, tady já zůstanu.