Camp

Věř mi

Darby

Daniel se ihned zastavil v chůzi a zpevnil sevření kolem mého pasu, které mi začínalo být čím dál tím víc nepříjemnější.

Podle pomalu se zvedajících ramen jsem tušila, že se k tomuto mému přeřeknutí bude chtít Daniel nějak vyjádřit, ale já mu na to nedala šanci. Nesměla jsem.

"Nic neříkej. Nechci to slyšet. Nestrkej nos do toho, do čeho ti nic není." Řekla jsem až příliš zachraptěným hlasem, který značil, že né tak úplně všechno je v pořádku a to já právě nechtěla.

Sakra, jsem blbá, blbá, blbá!

Daniel mě v sekundě položil na zem těsně vedle něj a já mohla cítit jeho horký dech a ostrý pohled na mém obličeji, který byl až děsivý.

"Přestaň! Co jsem ti zase ksakru udělal? Nic jsem ti přece neřekl, takže tady nemel o nějakých nesmyslech, že strkám nos do věcí do kterých mi nic není! Fajn, ze začátku jsme měli neshody, chápu taky jsem tě nemohl snést a radši bych pojídal voskovky a zapíjel je benzínem, než byl s tebou v jedné místnosti, ale myslel jsem, že už jsme tuhle nevraživost alespoň trochu překonali! Vždyť se podívej! Obvázal jsem ti ruku a neptal proč naše zrcadlo skončilo roztříštěné na prach, ani na tvého otce jsem se nechtěl ptát!" Stále začínal zvyšovat hlas, až na mě u konce doslova křičel.

Frustrovaně si prohrábl své husté vlasy a až s historickým smíchem pokračoval, teď už klidnějším hlasem než před chvílí:  "Sakra! Chápu, máš nějaké problémy, každý je máme, ať jsou větší nebo menší, ale nemusíš být hnusná na lidi co ti chtěj pomoct!"

Teď už jsem to nevydržela ani já, a tak jsem se na něj bezmyšlenkovitě s agresí v krvi utrhla: "Menší? Věř mi, že tohle není jen tak menší problém!" Z úst mi vyšel hysterický smích, který jsem už nestihla potlačit, dík mému nynějšímu rozpoložení, při kterém hrozilo, že se za chvíli zhroutím."Nedokážeš si ani představit, čím jsem si musela prožít a co jsem musela udělat. Nemáš nejmenší právo soudit mě." Aniž bych to zaregistrovala stála jsem pár centimetrů od něj a syčela mu má nynější slova rozhořčení přímo do tváře, přičemž mu s každým slovem zapíchla silně ukazováčkem do hrudi.

"Kdo kurva řekl, že tě soudím? Vidím, že máš problém a měla by ses s ním někomu svěřit jinak to s tebou nemusí dopadnout dobře. Jen zmínka o tvém otci tě takhle..."

"Už. Ani. Slovo." Z každého mého slova odkapával jed a výstraha, ať se ani nepokouší pokračovat dál. "A komu bych se tak asi měla svěřit ty chytráku, hm? Třeba bych mohla Eliss pozvat na čaj o páté a tam se jí svěřit se svými strastmi, nebo víš co by bylo ještě lepší? Pojďme svolat všechny z tábora a promluvit si jako nejlepší kamarádi o mých problémech u táboráku s  kyt..."

"Mně!" Daniel vykřikl tak nahlas, až jsem sebou cukla a pocítila husí kůži objevující se na mé páteři a zbytku těla. 

"Můžeš to říct mně! Nejsme nejlepší kamarádi a kdo ví jestli jsme vůbec kamarádi, ale věc co umím dělat fakt dobře, je udržet tajemství, zvlášť, když je na tom někdo tak špatně, jako ty. Vždyť se na sebe podívej! Vypadáš jako kdyby si se měla každou vteřinu skácet k zemi a každým dnem vypadáš hůře a hůře, od té doby co jsme se vrátili z lesa!" 

Jen jsem stála ohromeně na místě a nedokázala ze sebe dostat ani sebemenší reakci. Nevím jestli se smát nad tím, že zrovna ON mi chce pomoct nebo plakat nad tím, že i ON si všiml mých stále se zvětšujících kruhů pod očima a mého divného chování v posledních dnech.

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla mu něco říct, ale předběhl mě. 

"Jen mi věř. Nic víc nežádám, pomůžu ti. Prosím." Dívala jsem se na něj udiveně. Tohle nemůže být TEN Daniel, který mě nazval krávou. Několikrát.

Nemůže to být TEN Daniel, který mě málem utopil, TEN, který se ke mně choval hnusně a povýšeně kdykoliv mohl. I když já dělala to samé, ale to je teď vedlejší. 

Tenhle Daniel se na mě díval mile, ale zároveň upřímně. Žádná přetvářka. Jako by mi chtěl pomoct. Ale já mu věřit nemohla, už jsem se zranila, tak moc a pokud bych se mu svěřila a on toho zneužil, sesypala bych se jako domeček z karet. Už bych se nedala dohromady. Nemůžu mu věřit. Už nejsem ta naivní patnáctiletá holka, která naletěla na sladké slovíčka a hezký kukuč. Už ne.

"Nemůžu." Tiše jsem zašeptala a hned na to se co nejrychleji otočila, že by mi mou piruetu záviděli i prvotřídní baletky a chystala se uprchnout co nejdál odsud.

V mém zbabělém úprku mi zabránila horká dlaň, která se ovinula kolem mého pasu a se škubnutím mě přivinula k horké a tvrdé hrudi. Tohle ne, prosím ne.

Ač jsem se kroutila a snažila jak jen jsem chtěla, vymanit se z jeho horkého objetí nebylo možné, pokud by mi to on sám nepovolil.

Po mém neúspěšném boji jsem to vzdala. Už nemůžu.

Ruce, které ještě před chvílí bušily do Danielovy pevné hrudi mi nyní volně visely podél boků a mé nohy pomalu začaly ztrácet pevnou půdu pod nohama. 

S vypětím sil, které mi po naší hádce ještě zbyly jsem se opřela o jeho hruď a s jeho uklidňujícími slůvky, jsem udělala něco, co jsem neudělala od doby mých patnácti let.

Zhroutila se. Přímo v jeho náručí.