Camp

Cesta do města

Darby

"Kde jsi celou dobu byla? Hledaly jsme tě snad všude!" Sotva jsem vyšla z chatky a už na mě zamířila tahle střela pospolu s mou bývalou spolubojovnicí ve schovávané.

Sice už bolest díky práškům odeznívá, za což Ericovi s Aaronem patří mé neskonalé díky, ale stále nemám sílu na tuhle holku. Kdo by taky měl. Člověk by na ni potřeboval nejméně krabičku ibuprofenu! Je jako tornádo!

"Taky tě zdravím Emily, Sky. Nebylo mi zrovna nejlépe, tak jsem raději zůstala v chatce, ale už je mi mnohem lépe." Ještě dřív než Emily stihla otevřít pusu a začít protestovat, předběhla jsem ji a spěšně dodala: "A proto bych tě prosila, o co nejmenší hlasitost a energetické výbuchy ze tvé strany." Jemně jsem se zamračila abych dodala na váze svých slov, což zapříčinilo, že se Emily zamračila jako bouřkový mrak a jen díky tomu výhledu jsme se se Sky rozesmály. A dost nahlas.

"Jsem rád, že se už ti je líp a nesnažíš se zbavit svých životně důležitých orgánů, ale velice bych ocenil, kdyby jsi hejbla zadkem a konečně bychom mohli jet do města, které je pro mě momentálně jediným zpestřením v téhle díře." Hodil na mě okouzlující pohled, za který bych mu nejraději vyškrábala ty jeho očka.

Nasadila jsem stejně přeslazený úsměv jako on, zahákla svou ruku o jeho paži a sledovala, jak na mě hledí s nechápavostí a nasraností. Jen jsem nad tím pokrčila rameny, protože u něj nikdy nevíš jakou náladu má, protože se to u něj střídá, jak aprílové počasí. Mohla bych začít přemýšlet o tom jestli není bipolární... Příště.

"Veďte mě můj pane." Dodala jsem s lehkostí v hlase a jak jen mi to ruka v jeho sevření dovolila, vysekla mé nejlepší pukrle.

Jeho obličej se z lehké nasranosti změnil v ultra vzteklý, během vteřiny. O tom tady mluvím! Aniž by čekal na jakoukoli mou reakci, vyhákl mou paži z té jeho, pevně ji chytl a začal mě vláčet směrem odkud se mělo odjíždět. Teda jen hádám, protože jak jinak bych to mohla vědět, když mi tady ten blbeček neřekl nic víc, než to, že jedem do města a od té doby se nijak nevymáčkl!

"Co máš za problém sakra!" Už se to nedalo snést, tak mi nezbylo nic jiného než na něj ječet, to pomůže vždycky.

Daniel se ihned zastavil, otočil se na mě s pohledem, který jasně říká 'ještě chvílí mě ser a budeš čichat kytky zespod', čímž mě samozřejmě neumlčel. Jak jinak.

Stali jsme k sobě čely, díky čemuž jeho bolestné sevření na mé paži trochu povolilo a já se mohla s trochou své vlastní síly vyškubnout. O co mu sakra jde, už od rána co jsme spolu mluvili v chatce se chová divně, nevím co jsem mu udělala, nebo co se stalo, ale pokud to bylo něco hrozného, tak by mi to měl přece povědět!

"Proč nic neříkáš?" Můj hlas se nebezpečně blížil hysterii a pokud má v plánu mě i nadále srát, tak mu tu udělám takovou hysterickou scénu, že si to tu každý bude pamatovat nejméně dalších deset let!

Jako by ho někdo vytesal z kamene, žádné veselé ohníčky v očích, nic co by mi alespoň trochu poradilo, co je špatně. Nada. No jo, rok španělštiny na základce se vyplatil. Díky Logane, jako bys už tak nebyl všude, kde se podívám, ale i při španělštině se mi vybaví, jak jsem se schovávala po celém domě, abych tam nemusela chodit a on mě všude naháněl a hledal, dokud mě nedonutil jít na tu podělanou hodinu španělštiny, dokonce mě i jednou do třídy dotáhl jako pytel brambor na jeho zádech, položil mě na lavici a při cestě zpět se pozdravil s učitelkou jako by se nic nedělo a jel domů a mě tam nechal!

Lehce při té vzpomínce zatřepu hlavou, abych ji zahnala a mohla se plně soustředit na ten kus žuly přede mnou.

Když jsem se na něj znova podívala, shlížel na mě s hlavou lehce nakloněnou na stranu, jako kdyby přemýšlel, proč jsem tam najednou ztichla a jestli třeba nejsem nějak mentálně narušená, což bych mu ani nevymlouvala, protože někdy ten pocit mám i já sama.