Camp

Vítej doma

DARBY
Nevím jak jsem se dostala domů. Cesta z letiště se mi vypařila z hlavy, jako moje chuť k životu hned poté, co se podvozek letadla dotkl půdy této země.

Jako omámená stojím před svým starým domem, bydlištěm z dětství, mým útočištěm, místem mnoha mých krásných vzpomínek. Vůbec nic se nezměnilo.

Dřevěné na bílo natřené dveře s malým škrábancem pod klikou, který Logan způsobil ve svém opilém stavu, kdy se snažil odemknout zalamovacím nožíkem, samozřejmě minul a já ho musela zpívajícího Anglickou hymnu dovést co nejnenápadněji do jeho pokoje.
Úspěšně.

Bílý laťkový plot, který byl obehnán kolem majestátního cihlového domu s monstrózními okny.

V zimních dnech jsem milovala zachumlat se do chlupaté deky, uvařit horké kakao s marshmellowny, sednout si na parapet svého okna a sledovat zpoza něj dění okolo. Sledovat, jak lidé stále spěchají a neuvědomují si ani svět okolo sebe. Občas je to až depresivní.

Vzpomínky se mi vracejí rychlostí blesku a já nemůžu dělat nic jiného, než tu stát a pozorovat je jako v televizi.

Na tátu jak nám vaří jeho delikátní špagety. Na mě a Loganu vykrádajíc se z domu abych mohla vyzkoušet své první spreje. Rodiné večery, kdy jsme seděli šťastní u televize a utahovali si jeden z druhého. Má první pusa s Oliverem.

Ta myšlenka přišla z čista jasna a zasáhla mě jako přesně mířená střela lopatou mezi oči. Což už se mi stalo...díky Logane za křivý nos.

Najednou jsem byla kompletně v přítomnosti...už žádné takové vzpomínky se nesmí opakovat. Nikdy!
Pootočila jsem hlavou a přistihla Logana, jak mě pozoruje. Neví proč jsem utekla na úplně jiný kontinent, ale vidím mu na očích, že má v plánu na to přijít, že je to vážné a že se jen tak nevzdá. Ach Logane...

"Je to dlouho." Jemně se na mě usměje, obejme mě kolem ramen a s tichým zašeptáním otevře dveře.
"Vítej doma."
____________________

Cítím to, tu nádhernou vůni. Po celém domě se žene ta orgasmická vůně tátových špaget, za které bych byla schopna obětovat své prvorozené dítě peklu.

Zastavím se na místě, zavřu oči a pořádně nasaju ten bohadárný odér. Bože, umřela jsem? Je tohle nebe?

"Vypadáš jako bys právě objevila žárovku."

Oči se mi otevřou v sekundě co uslyším tuhle sarkastickou poznámku, kterou mohl vyslovit jen jediný člověk v téhle celé podělané zemi.

Až na těch pár šedin, které mu přibyli na hlavě se vůbec nezměnil. Stojí tu v jeho vytahaných teplácích a papouškovském tričku, které jsem mu dala před třemi lety k vánocům, ze kterého měl takovou radost, že si z něj udělal každodenní mundůr. 

Můj otec.

Jeden druhému se díváme do očí. Pozorujeme se. Zkoumáme.

Najednou roztáhne náruč a já se do ní vřítím jako do nejhlubší propasti. Tak teď jsem teprve doma.