Camp

Sedm let smůly

Darby

Z mého poklidného spánku mě vyrušil, podle mého vkusu, až moc hlasitý megafon, který ne a ne utichnout, ani po pěti dlouhých minutách. Ano, počítala jsem to.

"Bože, já nikam nejdu. Řekněte Dereckovi, že jsem umřel." Zaskuhral na posteli pode mnou Eric.

"Kdo příjde pozdě, oběhne celý tábor!" Dereck stále řval do toho ďáblova přístroje, který trhal mé ušní bubínky.

S nechutí a tichými nadávkami jsem se rychle zvedla z postele a běžela si přivlastnit koupelnu, ke které se vlekl rozespalý Daniel s rozčepýřeným hárem, které už pomalu začalo chytat svou původní hnědou barvu.

Prosvištěla jsem kolem něj a zabouchla mu dveře přímo před nosem. A řekla bych doslovně, jelikož jsem slyšela slabé křupnutí. Ups.

"Au! Za co to kurva bylo?" Zařval bolestně Daniel na druhé straně dveří.

"Prevence!' Křikla jsem na něj zpoza dveří 'protože vím, že mě dneska zase budeš srát!"

Za dveřmi se ozvalo nesouhlasné mumlání, což jsem brala jako svou výhru a věnovala se svému otřesnému odrazu v zrcadle. Vypadám jako bych nespala minimálně tři dny.

Kruhy pod očima, popraskané žilky v oku a aby toho nebylo málo, mé vlasy vypadaly spolu s mizející modrou barvou, jako maskovací opatření vojáků, protože odstínem představovaly hnijící kompost. Zblitá zelená, řekla bych.

S panikou jsem se přiblížila k zrcadlu, div jsem ho nevysklila, když jsem to viděla. Ne!

Tam kde modrá barva zmizela úplně se neobjevila černá barva, s kterou jsem přijela na tábor, ale má výrazně zrzavá barva. Ten sprej vymývá i mou černou barvu!

Od mých patnácti let, od doby kdy jsem odletěla z Anglie, nikdo neviděl mé přírodní zrzavé vlasy.

Připomínají mi Olivera, který si s nimi vždy pohrával, jako by to byla jeho nová hračka, zvyk, kterého se nemohl zbavit a ani nechtěl. Šeptal mi do ucha jeho láskyplná slovíčka o tom, jak mé vlasy zbožňuje, že jsou mou chloubou, o tom, že by je poznal kdekoliv.

A to byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem si je obarvila. Ze strachu. A aby mi ho po každém nahlédnutí do zrcadla nepřipomínaly. Samozřejmě.

Aniž bych si to uvědomila, po tvářích mi slzy zanechávaly slané cestičky a mé klouby zbělaly pod náporem silného stisku umyvadla. Urputně jsem si začala utírat slzy, které mne tak strašně rozčilovaly.

Za všechno zlé co se mi stalo může pouze on! Ztratila jsem bratra, otce. Opustila svůj domov, kvůli bastardovi, kterému jsem věřila! Kterého jsem milovala! Kvůli němu jsem se změnila. Jen kvůli němu umřela ta stará milovaná, přátelská Darby. To on ze mě udělal to co jsem. Jak já ho nesnáším.

Pod náporem vzteku, který už se nedal snést, jsem co největší silou praštila do zrcadla, které se s hlasitým řinčením dopadajícího skla, rozpadla na miniaturní částečky.

Místností se ozývalo jen mé hlasité dýchání, pod návalem adrenalinu, který pomalu vyprchával a já začínala pociťovat pulzující bolest mé pravačky a naléhavé klepání, které doprovázelo několik hlasů po sobě se překřikujících. No, nebyla jsem schopna rozpoznat o čem se baví. Prostě jsem jen stála na místě, vnímala bolest mé ruky, ze které se valilo, nemalé, množství krve.

Místností se ozvala ohlušující rána a já byla nucena otočit se ke dveřím. Problém byl, že tam žádné dveře nebyly.

Stáli tam tři kluci, s tím, že každý měl vepsanou jinou emoci ve tváři.
Aaronovi se ve tváři zračilo udivení, Ericovi zmatek, jen v Danielově tváři se jich míhalo víc. Udivení, zvědavost, lítost, pochopení... No tak počkat! Odkud se sakra vzalo pochopení!?

Všichni čtyři jsme se na sebe koukali bez jediného slůvka, v tichosti, které po chvíli přerušil Daniel: "Běžte napřed, řekněte, že příjdem zachvíli."

Aaron s Erickem stále omámení co zde viděli, se zběsilým přikyvováním odešli z koupelny, až jsem za nimi uslyšela bouchnutí vchodových dveří.

Ani jsem si toho nevšimla a někdo mě chytl za mou zakrvácenou ruku. Zvedla jsem pohled a podívala se do tváře mračícímu se Danielovi, který se soustředil jen na mou ruku, ve které se lesklo pár zaseklých střepů zrcadla.

Daniel si bez jediného slova sundal triko a já ho nechápavě sledovala a až pak mi došlo co chce udělat. Chce mi s ním očistit ránu.

"Budeš mít sedm let smůlu." Konstatoval když namáčel tričko v umyvadle.

"A ty si zničíš triko." Řekla jsem slabým hlasem, načež jsem si odkašlala, aby mě bylo lépe slyšet.

Daniel si ironicky odfrknul, když vymačkával přebývající vodu z jeho trika, přičemž se mu napnuly svaly na jeho rukou, a já se přistihla, že ho tady očumuju! Málem si tu zlomím ruku, chytnu záchvat paniky, ale zajímají mě takové píčoviny!
Rychle jsem sklopila pohled zpět k mé ruce a vyčkávala na jeho komentář. "Koupím si nové. Nevadí mi to."

Bokem jsem se opřela o umyvadlo a hlasitě sykla, když mi přiložil mokré triko na poraněnou ruku. Kurevsky to štípe!

"To vydržíš." Řekl mi povzbudivým a zároveň nesmlouvavým hlasem s tím jeho pokřiveným úsměvem.

Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu, protože to fakt nechápu! Kdyby mě ta ruka tak nebolela, tak bych s ní frustrovaně rozhazovala okolo. Proč mi sakra pomáhá, když se včera tvářil, jako bych mu sežrala sušenku a dneska mu málem zlomila nos!?

Ten kluk je prostě matoucí!

Začal mi vytahovat střepy zapíchnuté v mé kůži a já myslela, že se v tu chvíli na místě poseru.

Ale toho co jsem udělala nelituji. Pomohlo mi to. Cítím se klidněji.

"Proč si to udělala?" A má důvěra velikosti smítka prachu se vypařila, jako tátovy božské špagety, za které bych dala cokoliv, vždycky je na vrch posypal parm.. Sakra soustřeď se!

"Pokud si myslíš, že ti to povím jen proto, že mi pomáháš, tak se mýlíš. O pomoc jsem se neprosila." Zavrčela jsem na něj skrz zaťaté zuby.

"Neptám se proto, že bys mi musela kvůli pomoci odpovědět, ptám se tě jako tvůj spolubydlící, kterého si tou hlasitou ránou velice vyděsila. A proto bych rád věděl příčinu, proč máme rozmlácené zrcadlo na skelný prach." U poslední věty pozvedl jeho tmavé obočí na důraz otázky a sledoval moji tvář, která musela mít divný výraz, protože jsem ještě stále zpracovávala vše co tady řekl.

"Neřekla jsem to ani svým nejbližším, nesnaž se." Odbyla jsem ho a odvrátila se od jeho zamyšleného obličeje.

Ještě chvíli jsme tam seděli v tichu, bez dalších snah navázat konverzaci, než ticho prolomil slovem, na které jsem čekala dost dlouho. "Hotovo."

Postavila jsem se, nadechla se a s kyselým šklebem jsem, ač nerada, Danielovi poděkovala, ten se na mne klukovsky zazubil načež si vysloužil mé protočení očí.

Zašla jsem za stěnu koupelny, kde to Daniel dává trochu do kupy a světelnou rychlostí, tak aby mě neviděl se převlékla do kraťas a tílka, které byli zrovna po ruce.

Daniel zrovna vycházel z koupelny, když jsem po něm hodila bílé triko, které jsem našla pohozené na jeho posteli. Jako poděkování na mne mrknul, což jsem přešla bez povšimnutí a už si to rázovala ke dveřím chatky.

Daniel mě předběhl, otevřel dveře a těsně u mého ucha zašeptal: "Doufám, že ráda běháš." Na což se hlasitě rozesmál a vyšel ze dveří.

Jak to sakra myslel?