Kapitán z popelu a hvězd

LXIII.

 Byl to krásný letní den. Slunce svítilo, ale nepálilo. Na nebi plulo pár bílých mraků, vítr si pohrával s trávou na cestě. Jeli přibližně hodilo, město se jim ztratilo z dohledu a ani jeden z nich nepromluvil.

Sévil jel na voze, držel otěže koně, který byl oproti Mlze až moc klidný, rozhlížel se kolem sebe a snažil se otisknout si krajinu do paměti co nejpodrobněji mohl.

Saxley hleděl pouze před sebe. Tělo měl v křeči, čelisti pevně sevřené a snad se bál, že ho Sévil zabije a nechá u lesní cesty. Jenže to v plánu neměl. Nechtěl být osočen před svým odjezdem za vraha svých přiženěných příbuzných.

Po té hodině, kterou jeli v ticho, Sévil konečně promluvil.

„Chtěl si jenom povýšení, ale stane se z tebe pán Jižního hvozdu," pronesl suše.

Saxley k němu otočil hlavu, hledal jakoukoli zášť nebo postranní úmysl, ale Sévil žádný neměl. „Už to tak vypadá," zamrmlal Saxley v odpověď.

„Lidé za městem žijí v chudobě a mělo by se jim pomoci. Severní lesy ohrožují rozmnožující se vlci a východ města sužuje kriminalita. Tři nejpodstatnější věci, které bys měl vyřešit, až s Kianou převezmete vládu," rozmluvil se o problémech, které sám znal. Ale nikdy by je neřešil, kdyby bylna Saxleyho místě.

„Proč mi to říkáš?" nechápal.

„Protože jsem se zde narodil," odpověděl Sévil, „a byl bych rád, aby tohle místo i nadále prosperovalo. Otec problémy lidí neřeší, ale jiní by měli, jinak se lidé odstěhují, upadne hospodářství, zavládne chudoba a rozšíří se nějaká epidemie. To by tento kraj mohlo položit." Možná by Sévil nebyl špatným vůdcem, možná by byl i dobrým, ale o to privilegium přišel.

Saxley mlčel, otočil hlavu na cestu a po chvíli ticha pronesl: „Chceš mě tady někde zabít a přenechat slunci a červům?"

„Ne," zakroutil Sévil hlavou, „to bych Kianě neudělal. Jenom jsem chtěl, abys jel se mnou a já tak s tebou mohl mluvit zcela upřímně a otevřeně. To před nimi nemohu," vysvětlil své záměry, které byly zcela prosté a nevinné.

„Tak co mi chceš říct?" nechápal Saxley.

Sévil zatáhl za otěže a zastavil tak svého koně. Saxley ho krátce na to následoval, natočil svého koně do strany a hleděli na sebe. Bez zášti, bez sympatií, pouze jako dva cizinci, ač se znali dlouhá léta a navzájem se nesnášeli.

Sévil řekl za ten rok mnoho věcí, které pro něho byly těžké a těžko překousnutelné, ale tahle byla ta nejtěžší. Slova ho pálila na jazyku, žaludek se mu převracel a hrdlo stahovalo, když pronesl tiché, ale jasné a kruté: „Vyhrál si."

„Vyhrál?"

„Vyhrál," přikývl Sévil, „máš jméno, postavení, titul, ženu, peníze. Já už nemám nic. Ani všechny končetiny. Teď pojedu dál, ty se otočíš a vrátíš se tam, kam už nyní patříš. Nikdy v životě se už neuvidíme, já nebudu tvůj sok, ty už nadále nebudeš můj skoro vrah. Pouze dva cizinci, kteří si už nikdy nepřijdou na jméno. A všichni budeme šťastní."

„Uznáváš svou prohru?" nechápal Saxley.

„Uznávám tvou výhru, nikoli však svou prohru. Má hra ještě totiž neskončila," odpověděl.

Saxley neodpovídal, pouze drtil otěže svého koně a hleděl na svého bývalého kapitána.

„Sbohem, Saxley. Nechť vám osud nadělí mnoho zdravých potomků. Ale má slova stále platí, ublížíš-li Kianě, překročím klidně i moře pro to, abych tě mohl zabít. Teď už můžeš jet," ukončil svá slova, ale od Saxleyho již žádná nepřišla. Pouze popojel se svým koněm, aby se Sévilův vůz mohl pohnout.