Kapitán z popelu a hvězd

IX.

 Cesta do Jižního hvozdu trvala dva dny. První den propršelo a druhý den se držel pod mrakem, foukal silný vítr a to způsobilo, že Sévilova povaha byla hodně pochmurná. Do města, kde se narodil, vyrůstal a přes zimu také žil, dorazil až pozdě v noci. Na nic už neměl náladu a protože byl hladový, špinavý a ztuhlý z dlouhé cesty, poručil otrokům, aby mu udělali horkou koupel a v kuchyni připravili teplé jídlo a ohřáli víno, které si nechal přinést do své komnaty.

Vše bylo přichystáno do půl hodiny, mezi kterou si myslel, že usne vyčerpáním. Seděl mezitím u okna, sledoval spící město pod svými okny a snažil se zahnat všechny myšlenky, které se mu rojily dva dny v hlavě.

Poslední roky vždy po zasedání ve Vojenském domě přemýšlel pouze nad nadcházejícími měsíci. Snil o tom, že objeví poklad, který ho pozvedne k výšinám, přemýšlel nad tragédiemi, které by ho mohly potkat a dříve ještě přemýšlel nad tím, jaké nové sázky by mohl uzavřít se Sinou, aby měli od dobývání také trochu rozptýlení a zábavy. Když odešla Sina, strávil poslední dny před odchodem na další výpravu tím, že snil, jaké by to bylo, kdyby se vyjádřil mnohem dříve.

Určitou dobu přemýšlel i nad tím, že by se pro Sinu vzdal všeho. Kdyby chtěla, aby odešel z armády, odešel by. Klidně by se odstěhoval i na ostrovy starých Orwelů, kde by dohlížel na otroky a užíval si života na nerušeném venkově daleko za mořem. V době, kdy ho srdce neskutečně bolelo z té ztráty, také snil nad tím, jak by ten život samotný vypadal. Od chvíle, co by se vyjádřil přes rozhodnutí, kde budou žít, opuštění domova a vychovávání dětí. Přemýšlel i nad stářím a smrtí. Ve své hlavě prožil celý život po boku ženy, která podle mnohých nebyla krásná, ale pro něho se zdála dokonalá.

Ten rok se snažil nepřemýšlet nad Contonem. V té chvíli byl rád, co se týkalo umístění jeho ložnice. Jeho okna byla orientována k západu, takže věděl, že se dívá směrem, kde žije Sina a přesně na opačný směr od domova Contona.

Otroci zaklepali na jeho dveře. Pustil je dovnitř, nechal, aby připravili koupel a jakmile bylo hotovo, vyhnal je ještě s příkazem, že víno si přeje co nejteplejší a nejsilnější.

Na své jídlo nečekal, svlékl se, nechal oblečení pohozené na jedné hromadě, medailon kapitána tiberathské armády odložil na stůl z černého dřeva, nechal si pouze dřevěný medailonek ve tvaru listu od Contona a vlezl do vany.

Měl pocit, že se mu kůže rozvaří, voda ho pálila po celém těle a měl co dělat, aby nevylezl. Ale zůstal. Nechal vodu, aby z něho smyla všechnu špínu, sledoval páru stoupající z hladiny a nechal kapky potu, aby mu stékaly po čele. Měl pocit, že usne, ale hlava plná myšlenek mu to nedovolovala. A když si navíc myslel, že by se přeci jenom mohl do říše spánku odebrat, opět se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil otrok s tácem lehkého jídla a vařícího vína. Tác bezeslov odložil na stolek vedle Sévilovi vany a stejně tiše odešel.

Nepamatoval si, že by někdo jeho domov byl tak tichý. Okolo něho spali lidé – jeho rodina –, aniž by věděli, že tam je. Nechtěl na sebe v noci upozorňovat a navíc ani nestál o společnost, která by se ho vyptávala na to, jaký byl sněm. Vlastně netušil. Takřka všechna slova, která tam byla řečena, šla zcela mimo něho. Z těch deseti dní si pamatoval pouze to, jak ho generál Ruhaw představil dvěma jižanským generálům a to, jak blízko se k jednomu z nich dostal. To, že jednoho dne dostal právo na vlastní výpravu, pro něho bylo v té chvíli zcela nepodstatné, ač věděl, že to bude to jediné, o co se jeho otec bude zajímat. Také proto s ním nechtěl v noci mluvit. Chtěl tu noc strávit ještě přemýšlením nad Contonem, tím týdnem s ním a povinnostem se chtěl věnovat až později.

Užíval si to ticho, ale přesto si neodpustil, aby neřekl těch pět řádků šepotem, který se ložnicí roznesl ozvěnou.

Když vše smáčí déšť hustý,

když svět se jeví pustý,

když vlci na okrajích lesů vyjí

a lidé se v úbytcích kryjí –

pouze tehdy povstane Hrdina.

Nic z té písně nesedělo na momentální stav, ve kterém se Sévil nacházel. Nepršelo, vlci nevyli, lidé se nekryli doma, nýbrž pouze spali jako každou noc. A žádný hrdina tak nemohl povstat.

Na sekundu zavřel oči, vnímal tepání krve v jeho spáncích, vnímal, jak se mu špína dostává z kůže a mísí se s vodou. Přeříkával si píseň ve své hlavě a snažil se zahnat všechny okolní myšlenky ze své hlavy.

Svého jídla a ani vína se ani nedotkl. Pouze po době, když už voda ve vaně byla vlažná, vylezl z vody, přes ramena si přehodil lehký župan a přešel s ním k oknu právě ve chvíli, kdy se z věže ozvalo krátké udeření do zvonu. Pouze jedno táhlé bim, které oznamovalo, že začal nový den.

Sévil se zhluboka nadechl, pevně sevřel pěsti a uvědomil si, že vše, co se týkalo Vojenského domu je pryč. Začalo období dobývání nových území, bojů, zabahněného kabátu a krve, kterou bude muset prolít.

Jako kdyby všechny svaly v Sévilově obličeji zcela změnily uspořádání. Úsměvy, kterými obdařoval Contonta, zmizely. Místo toho přišel výraz syna Bernarta Dereese, jehož úsměv byl jako jedovatá břitva na krku a pohled jako prásknutí bičem.

Ještě před minutou mohl Sévil přemýšlet nad tím, při jaké situaci by se mohl setkat s Contonem, jak mohl porušit slib, který si dali, ale to už bylo minulostí.

Protože kapitán Sévil Malcius Derees, syn Bernarta Dereese, vysloužilého generála tiberathské armády, pána Jižního hvozdu, uchvatitele Smaragdové doliny a devátého šlechtice, chtěl pouze jednu jedinou věc – stát se tím nejvýše postaveným mužem Tiberathu.

Chtěl se stát králem a toho by nemohl dokázat se Sinou, s Contonem a ani s nikým jiným, kdo nepochází z královského rodu.