Kapitán z popelu a hvězd

LVI.

 Probudil se brzo. Od východu slunce hleděl do stropu, přemítal nad předchozí nocí a přehrával si v hlavě všechny ty chvíle. Měl ještě dvě noci, kdy mohl vymyslet, jak získat Contona. Neuspěl v dohodě se Saxleym, ale věřil, že najde řešení tohoto problému.

Přetočil se na bok, díval se skrze úzkou škvíru mezi závěsy do prosluněného rána a už ani nemyslel na to, co bylo za den. Nezáleželo mu na to, že si Saxley vzal Kianu a ani na to, že ten den jim měl být sejmut kortah, aby jejich svazek byl zpečetěn. Bylo mu to jedno.

Vstal, nasadil si svou protézu, oblékl se do pohodlnějšího oblečení, protože měl až do odpoledne volno a vydal se na snídani. Vstal brzy, sídlo tak bylo ještě tiché, lidé spali po dlouhé noci a jedinými bdícími tvory byli otroci uklízející v zahradách a připravující další várku jídla. Sévil se plánoval vydat do kuchyně pro jídlo mezi otroky, kterým by i naznačil, že na ně nezapomněl a jedna noc nebyla pouze slabou chvilkou, ale uprostřed cesty byl zastaven podiveným správcem domu – kdo by očekával, že zrovna Sévil bude první na nohou –, který Sévilově otci sloužil déle, než byl sám Sévil naživu.

„Máte návštěvu, pane Sévile," řekl mu okamžitě.

„Já?" nechápal Sévil.

„Dorazila dnes brzy ráno, tvrdila, že počká, do Vašeho probuzení," přikývl vrásčitý muž dlouhý jako strom.

„Ona?" divil se ještě více.

Správce přikývl, „nemám Vám říkat její jméno. Čeká na Vás v přijímacím salónku," řekl krátce, načež odešel.

Sévil se nechápavě mračil. Netušil, koho by měl očekávat, ale rozhodl se, že to okamžitě zjistí. Stočil své kroky k salónku, v hlavě se mu hemžila všemožná jména žen, které by ho mohly navštívit, ale k žádné neměl žádný vztah. Vzpomínal si na pár kapitánek a poručic, vdovy jeho padlých mužů, ale na žádnou jinou.

O to více zvědav mířil k přijímacímu salonku. Žaludek měl nervózním pocitem stažený do velikosti vlašského ořechu, mračil se a chvíli jenom tak tupě zíral na kliku u dveří, kterou se bál stisknout. Uchopil kliku právě ve chvíli, kdy mu na mysl vešla další žena, ale jak rychle přišla, tak rychle odešla. Nebylo možné, aby to skutečně byla ona. Žila tak daleko, neviděli se mnoho let a netušil, proč by vůbec měla přijet.

Hlasitě si nad tím povzdechl. Netušil, kdo by mohl být za těmi dveřmi, ale rozhodl se to zjistit.

Přijímací salónek byl vždy slunnou místností se světlými tapetami a světle modrými křesly, které v té chvíli zely prázdnotou. Žena stála u okna v dlouhých jezdeckých kalhotách a jednoduché světlé blůze. Dívala se z okna na lesy, ale jakmile zaslechla zavrzání dveří, otočil hlavu přes rameno k Sévilovi.

Pamatoval si ji jako silnou ženu s kulatým obličejem, světlými vlasy a s očima v barvě moře. Těžko ji mohl považovat za krásnou, ale když poznával její osobnost, pochopil, že je někým, koho lze milovat pouze po dlouholeté známosti. Občas přemýšlel, že by to byl on, kdo by si ji vzal, ale jiný muž ho předběhl.

„Sino?" nevěřil svým očím, ale když se usmála tak, jak to měla ve zvyku – naznačovala mu, že je úplný tupec, co se ptá na zřejmé otázky –, byl si jistý, že tam skutečně stojí před ním ona. Za těch deset let se moc nezměnila. Neměla už sice tak robustní postavu vojáka, vlasy měla delší, ale jinak byla stejná. Opálená pleť, oči v barvě divokého moře, pevné postavení těla.

„Co tu děláš?" nechápal.

Otočila se k němu čelem a naklonila hlavu lehce do strany: „Deset let a ty se zmůžeš pouze na tohle?"