Kapitán z popelu a hvězd

XXVIII.

 „Je to jediná tradice, kterou udržují všechny kmeny už stovky let. Ten, kdo se má stát náčelníkem kmene, v šestnácti letech odejde od svých lidí a vydá se za Staršími. Skutečně existují a jsou přesně takoví, jací si myslíš, že jsou. Staří muži a ženy, kteří jsou stáři už stovky let. Vzdělanci, kteří rozumějí všem jazykům, bylinám, jedům, počasí, ale i lidským osudům. Vyhledáváme je a prosíme o předání jejich schopností, protože my toho moc nemáme. Není nás tolik, nemáme půdu a tolik možností, jako má Tiberath. Staří nám pomohou. Naučí nás jazykům, léčitelství, učí nás moudrosti a spravedlnosti. Dělají z nás vládce našich malých kmenů a dávají nám vůli, abychom přežívali mezi nenasytným národem. Starší mě, mého otce, Cara a desítky dalších, naučili tvému jazyku a jazyku Orwellů, abychom s vámi mohli komunikovat. Většinou to je zbytečné, protože vás naše slova nezajímají, pouze těla, která chcete zotročit nebo zmrzačit. Učíme se vaší kultuře a historii, abychom vám rozuměli. Sice nevidíme minulost přesně takovou, jako ji viděli Starší, ale učíme se vše, co nám řeknou. A také poznáváme vlastní osud a přijímáme ho. Je to poslední zkouška – Starší nám vyloží osud a mi ho musíme přijmout a nebojovat proti němu.

Věděl jsem, že ztratím nohu a strávím roky v otroctví, ale nesměl jsem utéct dříve nebo se snad vydat jinou cestou. Mysl jsem měl prožranou touhou tím, abych nechal jakéhosi míšence zemřít v lese a nepomáhal mu. Ale musel jsem. A teď musím čekat, až se stanou další věci a všechny musím přijmout. Stejně jako Caro musel přijmout, že jeho kmen bude povražděn a on se s pár přeživšími vydá hledat kmen vysoko do hor a hluboko do lesů. A stejně jako otec musel přijmout, že svého syna ztratí na dlouhé roky."

Sévil sledoval strop. Venku panovala tma, chýše byla osvětlována pouze slabou svící před Benjirem, který vyprávěl.

Sévil se mu snažil nevěřit a doufal v hloupý vtip, ale vnitřní pocit mu říkal něco jiného. Chtěl potkat Starší, chtěl poznat vlastní osud a chtěl vědět vše, co ví Benjiro.

„Proto mluvíš naším jazykem," hlesl Sévil, když to pochopil. V Tiberathu se neobtěžovali s tím, aby otroky učili tak dokonale jejich jazyku. Stačilo pár příkazů.

„Ano," přitakal Sévil.

„Ale umíš i jazyk Orwelů," dodal Sévil, což ho zaujalo nejvíce.

„Ya," přikývl Benjiro orwelsky.

„Přelož mi mé jméno," porušil Sévil a otočil k Benjirovi hlavu. „Můj mile – generál se jmenuje Všemocný havran. Všechna ta jména mají nějaký význam, ale nikdy jsem ho nepoznal. Co znamená Sévil Malcius?" zeptal se. Matka jemu a sestrám dala jména a význam znala. Jen jim ho nikdy neřekla.

Benjiro se lehce zamračil, prsty přejel nad plamenem svíčky a po chvíli řekl: „Naučili mě, že všechna jména mají svůj význam v historii, bájích a pověstech. Ve výsledku Orwelové mnoho jmen nemají a neexistuje žádné jméno jako Všemocný havran. Ta slova se nesmí překládat doslova. Jak se jmenoval?" zajímal se Benjiro.

„Condor Tonres." To jméno pronesl s citem. Šimralo ho na jazyku, chloupky na krku se mu zježily při pomyšlení na toho muže, pro kterého byl mrtvý. Stýskalo se mu. Neskutečně moc se mu stýskalo.

Benjiro chvíli přemýšlel. U spánku si upravoval zapletený copánek, hleděl do drobného plamene a nakonec řekl: „Jsou to slova všemocný a havran, ale dohromady dávají zcela jiný význam. Je to Smrt. Něco, co nejde obelhat a vyhnout se tomu, černé jako havraní křídla a havranem znázorňované. To jméno nebylo časté, dávalo se dětem, které se narodily a jejich matky přitom zemřely. Zemřela jeho matka?"