Kapitán z popelu a hvězd

XXVII.

 Pamatoval si, že nesnášel to, jak ostatní mluvili o Sině. Jako o ošklivce, která se přidala k armádě, protože nebyla správnou ženou. Ta slova mu pumpovala do žil hněv, a kdyby se tolik nestyděl za to, že je zamilován, bránil by její čest, která byla za jejími zády pošpiňována. Sina nebyla krásná, její silná ramena, kulatý obličej a svalstvo nepatřilo k tomu, co muži vyhledávali. Její krása spočívala v tom, jaká byla a i to ocenil pouze někdo, jako byl Sévil nebo jistý kapitán Lexington, kterého Sévil neznal, ale přesto ho nenáviděl.

Oproti Sině byl Conton pohledný. Takřka mohl být Sévilovým otcem, ale díky svým orwelským kořenům vypadal mladší, než ve skutečnosti byl. Byl spravedlivým generálem na veřejnosti a něžným mužem v soukromí. Opak Siny, ale přesto urval kus Sévilova srdce a přivlastnil si ho.

Nechápal, jak mohl milovat dvě tak odlišné osobnosti a nerozuměl tomu, proč se s ním Sina dlouhá léta přátelila, zatímco Conton si ho dokonce pustil k tělu.

Měl jsem zemřít, říkala jeho hlava v nekonečné a bolestivé smyčce.

V hlavě mě desítky útržků mnoha snů, ale také vzpomínek. Jeho první zabití se proplétalo s prvním setkání se Sinou a vážným zraněním, po kterém mu zůstala jizva. Vzpomínky na první povýšení se mu naopak míchalo dohromady s tím, jak Contona poprvé políbil a jak přikázal svému vojákovi, aby se zbavil zesláblého dítěte, které už mnoho dní nejedlo a muselo dlouhé dny pochodovat v řetězech.

Tělo měl jednu chvíli v jednom ohni a z ničeho nic mrznul. Někdo ho nabíral na vidle a hned na to ukládal do pelesti, kterou vystlal růžemi. Smál se a plakal. Narodil se a umíral. Létal a padal.

Je takové umírání?

Ale pak z ničeho nic otevřel oči.

Tělo měl v jednom ohni, zrak rozostřený a tělo orosené potem. Nemohl se hýbat, rozeznal kolem sebe pouze tu tmavou chýši, ve které už strávil měsíc svého života a železitý zápach krve.

„Jsem mrtvý," hlesl s vyschlým hrdlem. Hlas měl slabý, chrčivý a takřka nesrozumitelný. Netušil komu to říkal.

Ležel na zádech, necítil ani jednu končetinu, pouze vnímal, jak mu zpomaleně tluče srdce. Doufal, že zemřel. Modlil se, aby to, co provedl, nebylo snem. Chtěl zemřít uprostřed vesnice těch, kteří se mu snažili pomoci, aby věděli, že to dělat neměli – lid Tiberathu nemůže nijak soužít se Slimy.

Chtěl zničit svou nohu. Přenášel na ni váhu, aby pocítil bolest, roztrhl všechny zocelující se rány a zemřel. Ale nezemřel, jeho srdce bylo důkazem.

Zatnul všechny svaly, nadechl se a pokusil se zvednout pravou ruku. Přišlo mu, jako kdyby měl kosti a svaly z kamení, ale jeho ruka se lehce zvedla. Položil si ji na ztuhlé stehno a pokusil se prsty přejet co nejblíže ke koleni. Chtěl se dotknout svého chodidla a pocítit všechnu tu bolest, ale nedosáhl tam.

Ani nevěděl, zda se své nohy chce dotknout. Bolest mu dávala najevo, že je stále naživu, ale také mu připomínala, co všechno provedl. Celý jeho život, každé rozhodnutí a slova vedla právě k tomu, jak se kov zaryl hluboko do jeho masa a kostí. Každé zakašlání a krok ho přiblížil k tomu, aby ztratil vše, co tolik let budoval a pro co dýchal. Všechno, co dělal pro sebe, ve skutečnosti dělal pro své zničení.

Nechal ruku sklouznout vedle boku, zavřel oči a zhluboka se nadechl nosem, zatímco vydechl pusou.

„Potřebuji Benjira," hlesl do tmy.

Snažil se zaostřit svůj zrak, díval se do stropu, ale viděl pouze šedohnědé větve.

„Potřebuješ hloupého Slima?" ozvalo se z šera.

Nebyl překvapený, nijak s sebou neškubnul. Pouze se snažil natočit hlavu tak, aby na něho viděl. I tak nedokázal zaostřit a dokázal rozeznat pouze opálený flek, barevný pás a dlouhé zlaté vlasy.

„Co se v noci stalo?" zeptal se.

„V noci?" uchcechtl se Benjiro tiše. „Tuto noc nic, ale tuto noc čekáme, že už přijde na svět Mivenino dítě. Pokud tě však zajímá, co se stalo dvě noci předtím, mohu ti to říct. Vlastně ne, nemohu." Hlas mu na chvíli zemřel, zvedl se a posadil blíže k Sévilově posteli. Už konečně dokázal zaostřit zrak, viděl na něho a vnímal tu starost v jeho očích. „Cos to udělal? Z jakého důvodu ses snažil udělat... to?"

„Nevím, co jsem dělal," zachroptil Sévil, „nemohl jsem myslet. Prostě jsem jenom..."

„Probudil si celou vesnici. Noha ti krvácela, měl si horečku a nereagoval. Uvědomuješ si, co jsi provedl?" zeptal se Benjiro.

Sévil mlčel, stočil zrak opět ke stropu, nadechl se, zavřel oči a věděl to. Co provedl, proč to provedl a hlavně věděl, že se musí vyzpovídat.

„Když jsem byl malý, otec mi koupil otroka a dal mi do rukou meč. Nařídil mi, abych ho zabil a stal se mužem. Udělal jsem to. Když jsem se přidal do armády, nepřijímal jsem otroky. Zabíjel jsem všechny, kteří mi padli do rukou. Bylo mi jedno, o koho se jednalo, zkrátka jsem je zabil. Od té doby, co mě povýšili, nikoho jsem nezabil. Přikazoval jsem ostatním, aby je zabili. Nechával jsem trestat vlastní vojáky, když udělali něco proti pravidlům. Když bylo málo jídla, nesnížil jsem příděly. Pouze jsem odebral veškeré jídlo otrokům a vězňům. Když zemřeli, prostě jsme je nechali ležet tam, kde padli. Ani jsme jim nesundavali pouta. Jejich druhové je táhli s sebou, pokud je z nich sami nesundali. Nechal jsem vypalovat vesnice i s lidmi uvnitř, rozděloval jsem rodiny a miloval tělesné tresty.

Vždy jsem před rodinou a těmi, před kterými jsem se potřeboval předvést, vystupoval jako slušný muž. Něco jako ty – měl jsem charisma, pomáhal a choval se nejlépe, jak jsem uměl. Jenže potom... Jsem si vybíjel zlost, nenávist a vše, co jsem potřeboval ze sebe ventilovat. Vojáci mě nenáviděli a já se jim nedivil.

Chtěl jsem zemřít," uzavřel to. „Chtěl jsem zemřít, protože je to minimum, co si zasloužím."

Nechtěl se dívat na Benjira, protože tušil, že neuvidí naštvaný obličej, ale ten klidný a nijak nevypovídající. „Myslel jsem si to," odpověděl na to.

„Řekni mi," vyzval ho Sévil. „Mám stále nohu?"

Něco mu říkalo, že ne. Cítil, že to, co provedl, už tentokrát mělo následky. Udělal už hodně věcí, aby se jeho noha nevyléčila a tušil, že ta noc byla poslední kapkou.

„Ne," řekl Benjiro. „Dali jsme ti mnoho makového mléka, abys spal co nejdéle, ale přežil. Pro tvé dobro jsme ti nohu vzali kousek nad chodidlem. Pokud už neuděláš další hloupost, budeš v pořádku. Namáčíme ti nohu ve výtažku z bylin, který zajistí, aby se rána rychle zahojila a pokusíme se ti nohu nahradit, pokud chceš. Bude však pár týdnů trvat, než se vyrobí a budeš ji moct smět používat."

Hrdlo se mu stahovalo, do očí se mu draly slzy, které se snažil zastavit. Chtěl řvát a klít. Nesnášel se za to, co provedl. S hlasem, který mu přeskakoval a umíral mezi slovy, se zeptal: „Mluvil jsem s Carem. Jak můžete znát Starší? Co je to za lži? A kdo je ten Prese Tean?"

„Nikdy bys mi nevěřil, kdybych ti to řekl," hlesl Benjiro.

„Pokusím se," přísahal Sévil, „prosím."