Kapitán z popelu a hvězd

XLII.

 Jako se musel otočit Hlavnímu městu zády a opustit Contona.

Jako se otočil zády moři, aby odešel z vesnice, kde nenašel Sinu.

Jako se vzteky obrátil zády k matce, když ho uhodila.

Stejně, jako se otočil zády ke třem lidem, kteří pro něho znamenali hodně a ještě více, otočil se zády k tomu lesu. Mrtvému lesu, které skrývalo obrovské množství pastí na medvědy, které sám nastražil, pozůstatky mrtvých kmenů a jeden, který se skrýval v horách, kde na něj spáry Tiberathu nedosáhly. Otočil se zády k lesu a těm, se kterými prožil rok života. Ke Carovi, který se o něho celé dny staral, k Rivee, která ho krmila a šatila, k Daynemu a Seammunzovi, kteří mu pomáhali se vším, s čím Rivea nemohla. K Lynnee, která ho naučila stahovat zajíce a porcovat maso. K Xennovi, který ho nikdy ani náznakem nevyhnal od kmene, kterému vládl.

Ale neobrátil se zády k Benjirovi. Protože Benjiro se obrátil k zády jemu. Možná proto se Sévil cítil tak zničeně. Bylo to poprvé, co se někdo otočil zády k němu a ne on. Poprvé pocítil to, jaké to je stát na druhé straně a vědět, že ho ten druhý zavrhl. Bolelo ho to u srdce. Vnímal, jak tlouklo, ale zároveň s každým zabušením cítil i bolestivé píchnutí, jako kdyby se mu tam kroutila kudla, kterou tam Benjiro vbodl. Ale ne zezadu, nýbrž zepředu, protože Sévil přesně viděl, jak to udělal.

Držel si dlouhou dobu pravačku na srdci, muchlal si v dlani světlou košili z hrubé látky, kterou měl na sobě, ale bolest přetrvávala. Drtil si zuby pod tlakem, který na ně vyvíjel, ale bolest nijak neustupovala. Klel, syčel veškeré nadávky v jazyce Remarců i Tiberathu, avšak nic nepomáhalo. Bolest přetrvávala. Měl chuť otočit se, vrátit se k lesu, najít Benjira a uhodit ho.

Ne.

Chtěl ho otočit k sobě, pevně mu stisknout paže, aby se nemohl vykroutit a políbit. Ne kvůli tomu, že k němu choval city, ale zášť. Chtěl, aby on pociťoval tu bolest, protože ho on donutil odejít. Avšak věděl, že to udělat nemůže. Protože se nemohl vrátit a kdyby ano, svým činem by si vysloužil smrt a dosvědčil by původ svého jména.

Až po setmění, kdy ho přepadlo vyčerpání, padl na kolena, zaklel bolestí a následně se svalil na zem, kde dlouze oddechoval, si uvědomil, že se nevracel domů. Utíkal. Snažil se utéct před faktem, že se k němu Benjiro otočil zády a kmen ho nenáviděl. To, jakým směrem utíkal, nebylo nijak podstatné, protože se pouze snažil dostat co nejdále od kmene a všech těch lidí, jejichž tváře a smích – který mu zněl jako výsměch – viděl ve své hlavě, i když měl už vidění rozmazané.

Pochopil, že toho dne už dále neuteče.

Zvedl hlavu, rozlepil oči a uvědomil si, že daleko neutekl. Koruny stromů stále viděl v dálce a jinak nic víc. Byl lapen v nekonečné zeleni a mohl se pouze spolehnout na to, že se v noci zorientuje tak, jak by se zorientoval správný Tiberthaň – musí sledovat hvězdy.

Do úsvitu hvězd však ještě nějaká doba zbývala a čas využil tak, že své lýtko osvobodil ze spáru kožených řemenů, které se mu zarývaly do kůže jako železné zuby.

Seděl ve vysoké trávě, která mu v té pozici sahala až ke krku, pomalu jedl hutný chléb, na jehož mdlou chuť si už zvykl a uvažoval nad tím, že se možná jedná o poslední jídlo, které v životě bude jíst. Nesnědl toho však moc. Žaludek ho bolel stejně jako celé tělo a dopadlo to tak, že po deseti minutách pomalého jídla schoval chléb do hrubého vaku, který měl vedle sebe a lehl si. Sledoval nebe, které přecházelo z temně oranžové barvy do fialovomodré a očekával první hvězdy.

Učili ho jednu věc – ta nejjasnější hvězda vždy leží nad národem, který jednoho dne ovládne celičký svět. Drobný bílý paprsek, avšak silnější než ty ostatní, který strážil Hlavní město. Vzal si svou hůl, kterou se při chůzi podpíral a její omlácenou špičku položil směrem, kudy byl Tiberath, aby se ráno vydal správným směrem a rozhodl se, že se vyspí.

Překotil se na bok, přikryl se svým kabátem, jednu ruku si složil pod hlavou a sledoval trávu, která se kroutila pod mírným nočním vánkem. Už mnoho měsíců nespal pod širým nebem a uvědomoval si, jak moc to dříve nenáviděl. Cítil se jako nahý, ale když byl mezi ostatními vojáky, alespoň byl s někým. Tady byl poprvé sám. A bál se.

Ani ne zvěře, která by ho mohla v noci přepadnout, ale samoty, která ho obklopovala. Pociťoval ji jako chladné paže, které ho objímaly a volaly k sobě nesrozumitelných šepotem a zpěvem, který mu měl znít jako ukolébavka, avšak nezněla. Cítil, jak mu na krku stávají chloupky hrůzou, třásl se pod ledovými doteky a bál se otevřít oči jako dítě, které si myslelo, že má ve svém pokoji bubáka. Už si ani nelhával, kým je. Žádný voják, který se ničeho nepláče a nebojí. Nebyl dospělým mužem, který mohl být v noci sám a nebyl ani kapitánem, který dokázal vést lidi. Byl osamělou a nechtěnou bytostí, která se bála, že zemře všemi nenáviděná na místě, kde jeho tělo nikdo nikdy nenajde.

•••

Druhý den byl mnohem horší než první. Pouze nasazení jeho protézy mu způsobovalo nesnesitelné bolesti, dlaň měl rozedřenou od držení hole, ramena ztuhlá od nesení jídla a protivítr ho neustále zpomaloval. Cítil, že se motal, ale pevně věřil, že jde správným směrem. Toho dne také myslel pouze na Benjira, který se již musel přibližovat svému domovi, zatímco Sévil byl ztracený v zeleném moři, ve kterém se pomalu topil. Nebylo návratu, nebylo kam jinam jít, mohl doufat pouze to, že nalezne Tiberath a bude v něm bezbolestně usmrcen, protože Saxley s jeho rychlou vraždou v lese zaváhal.

•••

Třetí den byl horší než druhý. Řemeny na jeho lýtku byly zarudlé, na dotek citlivé, hrdlo měl vyprahlé, ač měl vodu. Páchl potem, žaludek měl zkamenělý, oblečení se na něm lepilo a už nedokázal na nic myslet. Pouze šel, díval se před sebe, ztěžka dýchal a nezastavoval se. Chůze bylo to jediné, co mohl dělat, ale i v tom byl špatný. Kulhal, každým druhým krokem škobrtnul, dělal kroky vpřed, ale zároveň do stran, jako kdyby vypil až moc vína.

•••

Čtvrtého dne začal považovat slunce za svého nepřítele. Nemohl jíst, ale ve svém vaku měl ještě mnoho chlebu a kus tvrdého sýra, který nedokázal vyčerpáním ukousnout. Spal toho dne až do dlouhého poledne, ale přesto byl unavený a trvalo mu dlouho, než se dostal na nohy. Proklínal slunce, které za celé dny ani jednou nezašlo za mraky a plakal pod hvězdami, které považoval za lhářky. Stále mířil za tou nejjasnější, ale přišlo mu, že se nepřiblížil ani o krok.

•••

Pátého dne nevstal.