Kapitán z popelu a hvězd

II.

 Slunce bylo vysoko na obloze a příjemně hřálo do tváří. Lehký vánek přinášel vůni květin z nedaleké louky, budovy poskytovaly až mrazivý chládek a tržiště plnilo vzduch různorodými vůněmi koření, pečeného masa, sena a uhlí. Vojenský sněm byl toho dne rozpuštěn již před polednem a Sévil měl tak několik hodin jenom pro sebe. Začal procházkou k hradbám královského hradu, který ležel nad městem, prohlížel si jeho mohutné bílé zdi, černé střechy a usmíval se nad faktem, že by jednoho dne mohl stát za jeho zdmi – opět. Byl tam již dvakrát, když ho povyšovali na poručíka a poté na kapitána. Přál si však, aby to místo mohl nazývat domovem a to mohl ve dvou případech – oženit se s jednou z královských dcer, nebo svrhnout královský rod. Nebyl hloupý a věděl, že ten druhý plán je nesmyslný a nebezpečný. Nechtěl svrhnout krále, protože věděl, že by tím poštval lid proti sobě. Chtěl se stát králem tak, že si vezme jednu z dcer, když jim osud nenadělil syna a stanul by jako král po boku jedné z nich. Pokud se však chtěl dostat do blízkosti královské rodiny, musel být nejdříve významným generálem v co nejmladším věku, aby po krále byl dostatečně dobrý.

Někdo to mohl považovat za pošetilý sen, ale Sévil si přál dosáhnout toho nejvyššího možného postavení.

Stál před branami, sledoval skupinu vyhublých otroků v šedých hadrech, kteří spravovali poničenou zeď, zatímco je hlídali strážní a přemýšlel nad tím, co podnikne ve zbývajícím odpoledni. Sužoval ho hlad a žízeň a zároveň byl dostatečně znuděný. Sévil Malcius se neřadil mezi ty, kteří vyhledávají mnoho lidského kontaktu, ale zároveň nesnášel samotu a vyčlenění ze společnosti. Za kým však měl v cizím městě jít? Znal pouze kapitány, se kterými si nepadl do noty. Všichni byli starší než on a momentálně až moc zaujatí strategiemi a plánováním dobývání. Jako další se mohl jít pokusit prodrat alespoň společensky mezi generály a pokusit se s nimi spřátelit, aby se skrze přátelství a známosti mohl pokusit dostat mezi jejich řady, ale ke kterým se měl začlenit? Generála Ruhawa Verenela neměl v lásce pro jeho otevřenou povahu a neschopnost koordinovat hlasitost svého hlasu. Generál Levis Aymond byl zatrpklý nemocný muž, se kterým si nepadl zrovna do noty. Napadal ho již pouze generál Conton z Bílých písků. Národ Orwelů nezaujímal v armádě velké počty, věnovaly se spíše zemědělství a řemeslům, tudíž oba dva spojovala tato krev a jistá výjimečnost, protože vysoko postavených Orwelů bylo pramálo.

Byla však jedna věc, která mu na generálovi Contonovi vadila – stejně jako většina vojáků, i on v něm viděl jeho otce. Z počátku bral Sévil své jméno a původ jako značnou výhodu a usnadnění práce, v pozdějších letech mu začalo docházet, že je stále díky otci považován za druhořadého bez ohledu na to, že jeho otec už léta nic nedělá. Sévil tak začal postupně nenávidět všechny, kteří ho s otcem neustále srovnávali a tedy si vyvinul i jisté nesympatie právě ke generálovi. Ostatně jako k většině těmto mužům, protože zmínku od otce slýchával od všech.

Sledoval, jak se jeden strážný chopil koženého biče. Nejdříve s ním švihnul na prázdno ve vzduchu, okolí protnulo prásknutí a všichni otroci s sebou škubli. Jeden dokonce upustil na zem dláto. „Žádné flákání!" zakřičel strážný a ještě jednou švihl na prázdno ve vzduchu. Tenhle incident Sévil považoval jako výzvu k tomu, aby se vydal dál.

Kráčel městem, černý kabátec měl rozepnutý, pleskal ho do stehen a měděný medailon se symbolem kapitána ho lehce uhodil do hrudi po každém kroku. Lidé se za ním tolik neohlíželi jako v Jižním hvozdu, ale přesto cítil ty pohledy lidí, kteří si prohlíželi nejmladšího kapitána tiberathské armády.

Došel na trh, u orwelského prodejce si koupil pečené jehněčí maso na špejli a u postarší dámy dvě jablka, která si schoval do kapes. Stále nikam nespěchal, loudal se uličkami, prohlížel si vystavené zboží od šperků po dobytek, poznával město a letmo jeho obyvatele a nakonec se zastavil u kamenné kašny na náměstí, kde se opřel zády o její kraj, z jedné kapsy vytáhl měkké zimní jablko a pustil se do něho.