Kapitán z popelu a hvězd

XLV.

 Mnohokrát mluvil s generálem Gimsem, který se ho ptal, kde celý rok byl. Snažil se od Sévila získat polohu vymyšleného kmene Slimů, který Sévila ve lži zachránil, ale Sévil vždy odpovídal, že si nepamatuje, kde byl, protože měl vždy pytel přes hlavu, když ho někde přesouvali.

Jednoho večera, když spolu ti dva večeřeli, Sévil Gimsovi otázky ukončil slovy: „Nechte ten kmen na pokoji, Gimsi. Kdyby nebylo jich, nebyl bych tu a to je myslím dostatečný důvod, proč by mohli ještě chvíli žít." Nemohl chodit. Jednou se poksuil nasadit svou protézu, ale bolest mu nedovolila udělat ani krok. Musel proto využívat Tomase a hůl, která mu zůstala. Chlapec ho podpíral z jedné strany a hůl z druhé, zatímco se snažili odebrat ze stanu generála Gimse k vozu, na který si Sévil už zvykl. Párkrát mu bylo nabídnuto, že dostane kapitánský stan, ale Sévil to odmítl. Zvykl si na chlapcovu přítomnost možná kvůli tomu, že moc nemluvil a pokud ano, většinou se Sévila pouze ptal na nevinné otázky.

„Kapitáne?" ozval se Tomas.

Sévil seděl za ním ve voze, pod zády měl složenou plachtu stanu, v ruce si pohrával se svou umělou nohou a počítal dny, než dojede do Tiberathu.

„Ano, Tomasi?" odpověděl zamumláním Sévil.

„Až dorazíme do Tiberathu, vrátíte se k armádě i přes vaši... nohu?" zajímal se.

Sévil dlouho neodpovídal. Netušil, co dělat se svým životem, ale pochyboval, že by se rád vrátil k armádě. Pokud se však nechtěl vrátit, neměl už co dělat. Nic jiného neuměl, nikým jiným být nemohl. Zbývalo mu pouze to, aby se stal pánem jižního hvozdu, ale svého otce si pamatoval jako sice staršího, ale stále vitálního muže, který jenom tak nezemře. Navíc celý život předpokládal, že paní Jižního hvozdu se stane Kiana.

Rozhodl se Tomasovi odpovědět nepřímou odpovědí. „Znal jsem jednoho generála, jehož zranění ho nijak neomezovalo od toho, aby stále byl v armádě."

Conton mu na mysl přišel poprvé od té doby, co byl ve výpravě generála Gimse. Věděl, že touto dobou už museli být poslové dávno v Jinžíhom hvozdu a Hlavním měste, což znamenalo, že zprávy o Sévilově přežití se již muselo dostat do ostatních krajů. Conton tedy již mohl vědět, že je Sévil živ, ale hodlal se ho vyhledat? To netušil. Věděl pouze jedno – že se brzy setká se Saxleym. V těch dnech ho jeho poručík trápil více než Conton. Obával se toho, že se Saxley odhodlá dokončit to, co začal, ale Sévil věděl, že nemůže naivně přijít do Jižního hvozdu, kde by ho zabil. Ze všeho se tak stávala zajímavá situace, se kterou se Sévil chtěl vypořádat po svém. Snažil si v hlavě mnohokrát představit jeho setkání se Saxleym, ale nijak nepočítal, že by to dopadlo tak, jak si vysnil – protože věděl, že se nedokáže chovat tak klidně, jako ve svých představách.

Toho večera, když Tomas večeřel se Sévilem na voze sušené hovězí maso a pšeničné placky, přišel za nimi generál Gims s utahaným poslem, který se vrátil z Tiberathu.

„Dovedu tě společně s několika muži do Jižního hvozdu, kapitáne, tvá rodina nás již očekává," řekl mu krátce.

„Už vědí o mém přežití?" ušklíbl se Sévil pobaveně.

Gims přikývl, „posel se zrovna vrátil z Jižního hvozdu. Jsme očekáváni," oznámil mu.

Posel předal Sévilovi vzkaz. Drobný zabalený pergamen zapečetěn tmavě modrým pečetidlem se symbolem zlomeného meče. Sévil význam toho symbolu nikdy nepochopil. Nikdy neporozuměl tomu, proč si Bernart do svého erbu vybral právě zlomený meč, ale Sebrice svému synovi tvrdila, že ve všem hledá až moc skrytých významů. Jednou však Sévil v otcově pracovně sledoval jeho starý meč vystavený na krbové římse tak usilovně, že by přísahal, že v jeho středu byl meč zlomen a znovu spojen dohromady. Co se však stalo Sévil nikdy nezjistil.