Kapitán z popelu a hvězd

LIV.

 Výhoda letní svatby byla ta, že se mohla odehrávat venku a hosté se tak nemuseli cpát v zadýchaných síních domu. Okolo zahrad bylo vztyčeno mnoho pochodní a lamp, které byly rozsvíceny, v altánu hráli hudebníci, otroci roznášeli pití a pochutiny, hosté se bavili mezi záhony a tančily na volném prostranství.

To, že všichni byli venku, dávalo Sévilovi možnost odebrat se tam, kde se vždy cítil nejlépe – nad lidi. Dělal to odjakživa, když se ocitl na oslavách nebo svatbách. Našel si to nejvýše položené místo, kde se usadil a sledoval lidi pod sebou, kteří se tak pro něho zdáli maličcí. Tentokrát to místo našel na balkoně, kde ráno mluvil se Saxleym. Opíral se o zábradlí, pozoroval lidi pod sebou a čekal.

Nebyl hloupý a ani opovážlivý, aby se ihned po večeři vydal za Contonem. Raději se odebral na balkon, kde mohl vidět na všechny, kteří přicházeli do zahrad a čekal, kdy se tam zjeví Conton. Conton však neprocházel. Přeříkával si jména všech, kteří prošli dveřmi a znal jejich jména, ale bylo jich více, kteří byli neznámí. Neprošel však nikdo, kdo by se musel opírat o hůl z důvodu starého válečného zranění.

Nedokázal říct, jak dlouho tam stál. Zdálo se mu to jako chvíle, ale zároveň věčnost, kdy očekával, až Conton vyjde ze dveří, aby na sebe mohl nějakým způsobem upozornit a zavolat ho tak k sobě. Stále ho však sžíral pocit, co když pro Contona byl ten týden pouhým týdnem a skutečně zapomněl, že se cokoli stalo a pozvání přijal z pouhé slušnosti.

Hluk pocházející zdola mu zcela zastínil starý známý zvuk v podobě chůze a klapání holi, který ho na Contonovu přítomnost upozornil u večeře. Slyšel až jeho hlas.

„Proč tak moc nenávidíš lidi okolo sebe?" zeptal se ho. Sévilovi se stáhlo srdce, když zaslechl jeho chraplavější hlas plný něhy a empatie, které nedokázal porozumět. Otočil se k němu s pootevřenými rty a sledoval ho, jako kdyby spatřil samotného Ysethiho po boku Šérí a ostatních bohů, které vyznávali Remarcové.

Sévil neodpovídal, pouze si ho prohlížel, což Conton vzal jako vtip, lehce se pousmál, natočil hlavu do strany a řekl: „Býval si výmluvnější, nemyslíš?"

Stále neodpovídal, místo toho konal. Vykročil k němu, pěti dlouhými kroky se dostal tak blízko, že cítil jeho dech. Srdce mu bušilo, jako kdyby se chtělo provat z hrudi a v hlavě mu tepalo bolestí. Nic z toho však nevnímal, pouze položil Contonovi ruku na krk s palcem a jeho čelist a přiblížil se k němu. Chtěl ho políbit, opět chtěl po roce zažít ten blažený pocit, který mu dával pocit, že svět není pouze černý a bílý, ale Conton ho zastavil. Dlaní mu lehce zatlačil na hruď, aby ho zastavil, ale Sévil to pocítil jako bodnutí kudlou.

„Nejdříve mi něco řekni," vyzval ho přísnějším hlasem a donutil jím Sévila promluvit.

„Prosím, neopouštěj mě," požádal ho zesláble.

„Nikam nejdu," odpověděl mu Conton, který nepřestával tlačit na jeho hruď.

Sévil se mu díval do očí. Byly černé jako noc, ale ne tak pusté, nekonečné, avšak navozovaly pocit bezpečí na strachu. Takové oči Sévil neměl. Jeho byly plné hněvu a zlosti, která chtěla pohltit všechny okolo sebe a udělat z nich své služebníky. Měli stejné oči starého národa, ale přesto tak odlišné. Pomalu svěsil ruku z jeho krku, přejel mu jí po rameni a chtěl něco říct. Měl na jazyku tisíce slov, která si přál říct. Chtěl mu povědět, kde byl, co se stalo, jak trpěl, jak byl zmlácen a ponížen.

Conton pomalu sundal svou dlaň ze Sévilovi hrudi a ten měl pocit, že padá. Ztrácel zem pod nohama, hlavu měl lehkou, zatímco srdce neuvěřitelně těžké. To, co dokázal skrývat – pocity strachu, zoufalství a osamělosti –, na něho dolehlo. Od té chvíle, co se vrátil, chtěl se projevit jako člověk, ale ne jako voják. Chtěl řvát, třást se a děkovat za to, že je živý. Chtěl se bát smrti a plakat pro to, že přežil a pro bolest, kterou si prošel. Chtěl být člověkem, slabochem, někým, kdo cítí a není pouhou sviní.