Kapitán z popelu a hvězd

XII.

 Domů dorazil pozdě v noci. Mlha se celou dobu zdála nevrlejší než normálně a dávala to Sévilovi najevo kodrcavou jízdou, trháním hlavy a občasnými zastávkami, kdy se odmítala pohnout dál. Sévil jí to moc za zlé neměl, kdo ví, jak s ní ta děcka zacházela. Mohl jenom hádat, kde se malí zloději zrovna nachází, zda se nepokouší utéct a nesmlouvají o své nicotné životy, které nikdy nikam nevedly.

Vzpomněl si na slova otce, která mu říkával, když byl menší. Ta děcka byla slabá, narodila se slabým lidem a naivně si myslely, že se staly silnými, když dostali hodnotnou věc do rukou. Stále to však byli slabí lidé, kteří si mysleli, že porazí silného – Sévila.

Slabí lidé podle Sévila nezasluhovali života. A on jim život dopřál. Zařídil jim jídlo, možná i střechu nad hlavou a někoho, kdo se o ně bude starat. Nemuseli zemřít na ulici s hladovým břichem, jako by se dříve nebo později stalo. Co na tom, že padli do otroctví? Bylo to více, než doposud měli a to, že vyměnili svou svobodu za jídlo a domov, se tomu vyrovnávalo.

Alespoň tak to viděl Sévil.

Zhluboka se nadechl, zastavil Mlhu, slezl z jejího hřbetu a až poté vydechl. Zahnal myšlenku na děti, protože se jednalo pouze o tři životy – už jich zničil mnohem více –, vzal svého koně za otěže a došel pár kroků k bráně sídla pěšky. Už z dálky viděl dva strážné, kteří mu uvolnili cestu, protože i ve tmě poznali syna jejich pána.

„Dobrý večer, kapitáne," pozdravili ho jednohlasem.

Beze slov kolem nich prošel, vedl svého koně a mířil rovnou ke stájím. Mohl si nechat zavolat pár otroků, aby Mlhu vykartáčovali, nakrmili a připravili čistou stáj, ale zrovna v ten den měl chuť udělat to všechno sám, aby se fyzicky vyčerpal a nemusel se dlouho převalovat v posteli, než dojde spánku.

Stáje byly tiché, jako měly být, ale beztak v nich nalezl člověka, kterého si sice přál vidět odpoledne, ale ne v noci poté, co se stalo.

„Měla by si spát, matko," řekl prostě, prošel kolem ženy, která hladila statného vraníka po hlavě a zamířil do vedlejšího boxu, kam zavedl Mlhu.

„Nemohu spát, když se můj syn toulá po večerech," odpověděla mu, přešla k jeho koni a podala Sévilovi kartáč. „Co tě zdrželo, synu?"

„Zloději," odpověděl Sévil prostě. „Musel jsem s nimi něco udělat," dodal.

Sebrise zalapala po dechu, ale okamžitě se uklidnila, přešla až ke svému synovi, který se pokoušel držet zrak co nejdále od matky. „O co tě okradli?"

„O Mlhu. Ale vše se vyřešilo, zloději jsou potrestáni, já mám Mlhu zpět," shrnul to Sévil prostě.

„Přišel bys už o druhého koně," povzdechla si Sebrise zoufalým hlasem. „Jak ti ji mohli ukrást?" nechápala.

Sévil to nechtěl rozebírat. Chtěl už mít celý ten den za sebou, přečkat ještě následující a poté se vydat do Severních lesů, ale nezdálo se, že by měl den končit.

„Mlha odmítala vkročit na trh. Navrhl jsem tedy pár sirotkům, aby ji pohlídali za tři mince a oni se místo získání tří mincí rozhodli, že se pokusí Mlhu prodat. Městská stráž je našla, já potrestal, konec celého příběhu o krádeži neposlušného koně."

Sévil se snažil o co nejvíce lhostejný hlas, kterým by matce naznačil, že to nechce probírat, ale zároveň však věděl, jakým je jeho matka člověkem. Sebrise záleželo na lidech a i na neznámých sirotcích, které její syn odsoudil k nekonečným letům otroctví.