Kapitán z popelu a hvězd

Prolog

Na světě byla pouze jedna věc, kterou si v životě přál – být jako jeho otec. Silný voják, respektovaný generál, slavný vojevůdce, objevitel nových krajů a bohatý šlechtic.

Naslouchal svému otci a pozoroval ho proto pokaždé, když měl možnost. Poslouchal jeho rozhovory s kapitány a jinými generály, snažil se napodobit jeho chůzi, řeč a chování, sám se učil zacházet s mečem a nacvičoval si řeč, kterou bude v budoucnu říkat svým mužům před bojem. A velký Bernart Derees, vysloužilý generál tiberathské armády, pán Jižního hvozdu, uchvatitel Smaragdové doliny a devátý šlechtic, svého syna ve všem, co dělal, podporoval. Nechal nejlepší šermíře v zemi, aby jeho jediného syna učili boji s mečem a sám ho vzdělával v taktice, předával mu poznatky, které se v průběhu let naučil v armádě a v neposlední řadě ho nazpaměť učil polohy nedobytých krajů a nepodrobených kmenů severu.

„Až se čtrnáctého roku svého života přidáš k armádě, tvé jméno tě možná pozvedne k výšinám, ale bude pouze na tobě, abys nespadl do hluboké propasti zostuzení," říkal svému synovi přísným hlasem.

Všichni lidé v kraji tvrdili, že ač se syn s otcem moc nepodobá, jsou zcela stejní jenom díky svému pohledu a úsměvu, který lidem říkal, že natrefili na muže, jehož nepřítelem se nikdy nechtějí stát. A ten malý chlapec nasadil právě takový úsměv pokaždé, když mu otec říkal ta slova. „Naše jméno bude to nejslavnější ve světě a přežije staletí," ujišťoval otce.

Rod Dereesů nebyl starý. Naopak byl dosti mladý, stejně jako ostatní šlechtické rody v království, ale byl nejslavnější. Vládl největšímu kraji v zemi a jeho půda dokonce převyšovala půdu samotného krále. Dle počtů na každého městského obyvatele připadalo sedm otroků a čtyři na jednotlivé vesnické rodiny. Samotné sídlo Dereesů vlastnilo na dvě stovky nesvobodných válečných zajatců, kriminálníků, ale také těch, kteří se nesvobodní už narodili.

A jak říkaly některé knihy a staří muži – člověka poznáš podle toho, jak zachází s těmi nejnižšími.

Třináctiletý chlapec s očima černými jako havraní křídla, úsměvem ostrým jako břitva a chutí jedu stál proti jednomu otroku. Jenom o pár let starší chlapec s nerovně useknutými světlými vlasy se hrbil, v roztřesených rukou držel tupý meč, šedé špinavé oblečení na něm viselo a kolena se mu třásla strachy.

„Ve výsledku existují pouze dva druhy lidí. Slabí a silní," říkal pevným hlasem Bernart Derees. Stál za svým synem s rukama za zády, rozevlátou košilí a mečem zavěšeným na boku. „Silní poroučí, slabí poslouchají. Silní přežívají, slabí umírají. Člověk se silným narodí nebo ho vychovají silní, ale slabým se stane ten, který se vzdá nebo ztratí meč. Teď před tebou stojí jeden z tisíců slabých. Narodil se slabým, vychovali ho slabí lidé a tím, že uchopil meč, si myslí, že zesílil. Ale to není pravda. Stále je slabý, ač se snaží tebe i sebe přesvědčit o opaku. Musíš tu iluzi zničit tím, že mu sám ukážeš, kdo je právem silný a tedy pán. A tohle budeš muset ukázat všem těm, kteří žijí za našimi hranicemi. Zabij ty, kteří se chopili meče a lhali ti o své síle, ponechej ty, kteří pokleknou a stanou se tvými služebníky."

Otrokovy oči se zalily slzami, pevně zaťal zuby, zakroutil hlavou, rozevřel dlaně, ale meč z nich nevypadl – byl pevně přivázaný k jeho zápěstím, aby nemohl dopadnout na zem.

Bernart přikročil ke svému synovi, položil mu opatrně ruku na rameno, aby ho nevytrhl ze soustředění a zašeptal: „Nestaň se slabým, synu. Ne každý život na tomto světě za to stojí a už vůbec ne životy lhářů, kteří předstírají, že jsou někým jiným. Udělej to, co po tobě náš národ žádá."

Ustoupil, narovnal se v zádech a sledoval svého syna. Očekával od něho, že bude váhat, rozbrečí se poté, co vykoná svou povinnost, ale věřil, že to zvládne. Vybral otroka, kterého chlapec neznal. Koupil ho na tržišti za směšný peníz, přivedl ho do sídla, nechal mu k zápěstím uvázat meč a posléze přivedl i syna, aby se stal mužem ještě předtím, než vstoupí do armády.

„Zavři oči, jestli se na to poprvé necítíš," šeptl Bernart, ale nebylo třeba.

Z hrdla jeho syna se ozval bojový výkřik, chlapec se odrazil ze svého místa, od pat mu odlétl obláček zvířeného prachu a než Bernart stačil mrknout, dílo bylo takřka dokonáno.

Ač měl chlapec možnost okamžitě otroka usmrtit, vybral si složitější cestu. Svým mečem podebral ten jeho, donutil ho zvednout ruce nad hlavu, odhalil tak jeho propadlý hrudník a přesně skrze střed projel lesklou ocelí.

Otrok zasténal, otevřel rty, ze kterých vytekl tenký potůček krve a tělo mu okamžitě ochablo. Na syna významného generála začala dopadat váha podvyživeného dítěte, jehož život byl ukončen pro učení jiného.

Beze studu a cti k mrtvému černooký chlapec shodil otrokovo těla ze svého meče na zem, klekl si k němu a otřel o lem šedé látky krev z pevné oceli. Poté vstal, otočil se ke svému otci, rukou si odhrnul vlasy z čela a řekl: „Já vždy budu ten silnější."

„Zabil si člověka," pronesl Bernart klidně.

„Byl to pouze Slim. A navíc k tomu otrok," pokrčil chlapec rameny.

Než Bernart stačil něco říct, chlapec dodal: „A slabý."

Na to se pán Jižního hvozdu pouze usmál a jeho syn také.