Kapitán z popelu a hvězd

XX.

 Prvního dne, kdy byl při smyslech, poznal dohromady pět lidí. Benjira, který mluvil jeho jazykem. Cara, léčitele, který mu přišel nejdříve za doprovodu Benjira nanést novou vrstvu masti a poté večer, kdy mu dal napít ještě makového mléka na spaní. Reviu, mladou Slimku s dlouhými hladkými vlasy, která ho nakrmila hutnou kaší s ovocem a ošetřila mu ránu na tváři. A poté dva muže. Když přišli, jeden ukázal nejdříve na sebe, řekl Dayne a poté ukázal na druhého, u kterého pronesl Seammunz. Sévil pochopil, že se tak jedná o jejich jména. Při jejich první návštěvě se však nedíval do jejich tváří a nedokázal proto dále určit, zda Dayne je ten s krátkými vlasy a drobným copánkem přes střed lebky, nebo je to ten kudrnatý, jehož vlasy vypadaly, jako kdyby byl zasažen proudem. Dayne a Seammunz měli Sévilovi pomoct s ostatními věcmi. Vyprazdňování bylo trapné, ale muži se zdáli vždy klidní a to i tehdy, kdy Sévila oblékali do slabé světle hnědé košile a krátkých modrých kalhot, které mu přinesli. Okřikl je, proč ho neoblékají do jeho oblečení, i když věděl, že mu nerozumí. Kudrnatý se mu však snažil pomocí pár slov, které ho nejspíše naučil Benjiro, vysvětlit, proč ho oblékají. „Noc zima." Vysvětlení, proč nedostane své oblečení, však nepřišlo.

Druhého dne přišel Caro s doprovodem Revii. Caro vyměnil listy za nové, nechal Reviu, aby opatrně Sévilovi smyla z nohy zaschlou mast a následně sám nanesl novou s tichými slovy a neustálým zakroucením hlavy. Druhého dne ještě Sévil nebyl dostatečně silný, aby se pohnul a netušil, jak zle jeho noha vypadá. Toho rána i Revia odnesla Sévilovo oblečení a naznačila mu, že páchne. „Zkus ten kabát zničit a zničim já tebe," procedil skrze zuby, když odcházela.

Třetího dne přišel Caro, ale pouze po poledni, kdy dal Sévilovi nové listy a mast. Makové mléko mu toho večera už nedal a Sévil začal pociťovat, že může opět ovládat své svalstvo, ale také začal cítit bolest své nohy, i když byla ještě otupělá.

Čtvrtého dne se zvládl za pomocí Dayneho a Seammunze posadit, i když ohrnoval nos nad tím, že by se ho měli dotknout. Poprvé také viděl svou nohu, když ji Caro převazoval a ten pohled se mu nelíbil. Vzpomněl si u toho na Contonovu nohu, u které bylo vidět, že má kosti nesprávně srostlé a u kloubu měl kůži namodralou a okolo zarudlou. Jeho noha byla zničená. Těsně nad kloubem měl kůži plnou děr od zubů kovové pasti, kotník vyvrácený, rudý kloub nezdravě napuchlý. Ale budu v pořádku, věřil. I když to bylo proti všemu, čemu věřil a co ho učili, věřil tomu Slimovi, že bude v pořádku, i když to vypadalo zle. „Také jsem mohl být mrtvý," povzdechl si, když Caro odešel.

Pátého dne se dokázal posadit bez pomoci, zvládal se najíst, vyprázdnit, ale jeho noha byla stále bez citu a zdála se mrtvá, i když se projevovala bolestí. Snažil se posunky Carovi naznačit, že chce více masti a na noc makové mléko proti bolesti, ale Caro kroutil hlavou a nic mu nedonesl.

Šestého dne se pokusil svou nohu přitáhnout blíže k tělu, aby si ji mohl prohlédnout. Jemně se prsty dotkl zarudlé kůže, ale ihned zasténal bolestí, nohu vrátil do původní pozice a raději se opřel o chladnou stěnu a rozhlížel se kolem sebe.

Neměl co dělat. Mohl se pouze dívat skrze otvor ve stěně, kde občas viděl procházet Slimy. Muže, ženy, starce a děti, které se občas zastavily u dveří, aby se na něho mohli dívat. Buď je okřikl on sám nebo někdo jiný. Po večerech poslouchal, jak se Slimové baví a smějí u ohně, který pravidelně rozdělávali.

Sedmého dne už začal cítit, jak se mu tělem kromě bolesti prožírá i osamělost.

Stále netušil, jak dlouho vlastně u slimského kmene byl, ale hádal, že Saxley s plukem budou minimálně na půl cesty do Tiberathu a rod Dereesu již musel vědět o smrti jejich jediného mužského potomka. S největší pravděpodobností se tato zpráva ihned začala roznášet po Tiberathu a při troše štěstí i na ostrovy Orwelů. Sina již mohla znát lež, jak její přítel z dětství zahynul. Jediný, kdo o tom nemohl vědět, byl Conton, u kterého ještě neexistovala šance, aby k němu dorazil posel z království.

Osmého dne, když Revia přinesla Sévilovi nádobu s vodou, ještě teplou půlku chleba a slaný sýr, chytil ji Sévil za lem dlouhé sukně a přísným hlasem pronesl: „Benjiro."

Revia se nejdříve zalkla, uskočila od muže, který ji prvního dne chtěl ublížit, ale poté se uklidnila, přisunula mu jídlo blíže a zakroutila hlavou. „Khe yime un nás," zamumlala, zakroutila hlavou a následně dodala: „Deko." A odešla.

Sévil rozuměl pouze dvěma. Nás znamenalo les a un zase v. Před lety, právě s lesích, kde byl zraněn, vyvraždil se svým plukem kmen, který si říkal Nás un lex – les v srdci. Co mu však Revia chtěl říct zbytkem, netušil. Hádal však, že Benjiro běhá někde po lesích a heldá jiná zraněná zvířátka, aby je mohl ošetřit.

Když v noci opět poslouchal, jak se Slimové venku smějí u ohně, zatímco on sedí ve tmě, dopadl na něho smutek.

Opíral se o stěnu, hleděl na menší díru ve stropě, pravou nohu měl přitáhlou blíže k tělu a v ruce si mnul přívěsek od Contona, který mu Benjiro navlékl. Conton mu řekl, že až se bude cítit nejhůř, to dřevo mu má šeptat, že vše bude v pořádku. Ale nic neslyšel, ač věděl, že tohle je ta nejhorší situace, ve které se mohl objevit. Zrazen svými lidmi, zraněn a zmrzačen, odvlečen do vesnice, kterou by s velkou pravděpodobností sám zničil a lid zotročil, kdyby nebylo toho havrana.

Zaklonil hlavu, zavřel oči a zašeptal: „Bože, odpusť mi. Chci jít domů."

Ale věděl, že žádný Bůh není. Přesto prosil a dělal to pro matku, která si přála, aby v něho věřil, ač ho Sévil stále odmítal.

Smích venku byl neutuchající a Sévilovi drásal nervy.

Otevřel oči, rozhlédl se kolem sebe a zděšeně s sebou cukl, když si všiml malé postavy, která stála ve dveřích. Malá holčička, sotva sedmiletá s vlasy, které jí zakrývaly celá záda. Jeden pramen bledého vodopádu jí padal do obličeje a zakrýval zelenošedé oko. Usmívala se, v rukou držela hliněnou misku s kouřícím jídlem a hleděla na Sévila s údivem.

„Co chceš?" nechápal. Ohrnul nad ní nos, odvrátil hlavu, ale dívka to musela pochopit jako výzvu, aby přistoupila blíže. Stoupla si vedle Sévila, natáhla ruce a nabídla mu misku s horkým zeleninovým a masovým vývarem. A to i přesto, že mu před pár hodinami Revia už jídlo dala.

Se zamračením si od ní misku vzal a čekal, že odejde, ale dívka stála na místě, usmívala se a s rukama za zády sledovala Sévila.

„Padej," zamumlal Sévil, než si přiložil misku ke rtům, aby usrkl polévky. Bylo to mnohem lepší, než očekával.

Dívka však stále zůstávala na místě. „Inei," šeptla a ukázala na sebe. Poté ukázala na Sévila a řekla. „Nur?"

Bylo to více než týden, co se mu představil poslední Slim a ani tentokrát o to nestál. Bylo to však poprvé, co se očividně některý z nich zeptal na to, jak se jmenuje on sám.

„Kapitán Sévil Malcius Derees," odpověděl.

Dívka se však zdála zmatená. Sévil proto své jméno zopakoval.

„Kapi...tán," řekl dívka s přízvukem a ne zcela správně.

„... Sévil Malcius Derees," dodal okamžitě Sévil. Věděl však, že to dívka neřekne.

A také neřekla. Pouze opět ukázala na sebe, řekla své jméno, následně ukázala na Sévila a nazvala ho jeho titulem. Uznal, že je vlastně jedno, co si bude pamatovat, protože na tom nezáleželo.

„Teď padej někam umřít," pokynul dívce rukou v náznaku, aby odešla a pustil se raději do polévky, kterou mu přinesla. Dívka odešla, ale předtím se na Sévila usmála a zamávala mu.

Odložil polévku vedle sebe. Vlastně ani neměl hlad, i když byla dobrá. Místo toho si vzpomenul na to, co řekl jeden z jeho vojáků – nechával zabíjet děti před jejich matkami, protože byly slabí. A ta dívka vypadala jako někdo, koho by nechal zabít, kdyby ji zajal.

---

Pozn.

A když jsem se nad tím zamyslela... Ostatně ani Sévil netuší, co mu tam říkají, takže vás taky nechám v nevědomosti. Ale pokusím se alespoň pár základních slov (opakující se khe, nur, yime apod.) vysvětlit v příběhu :). Překlady tedy psát (zatím) nebudu. Ony fakt nejsou podstatné.