Kapitán z popelu a hvězd

VI.

 Hlavní město Tiberathu leželo na kraji kontinentu. jihozápadně od Jižního hvozdu, kde se Sévil narodil, vyrůstal a přes zimu také žil. Leželo u moře a přesto, že i hranice Jižního hvozdu sahaly k moři, Sévil ho nijak neznal. Jeho výpravy se vždy – jako většiny mužů – orientovaly k východu, takže nikdy neměl mnoho šancí, aby ho poznal.

Rozhodl se, že ten den vynechá zasedání ve Vojenském domě. Měl poslední noc, kterou mohl strávit s Contonem, pro něho nyní Tonresem, poté poslední den sněmu a ráno se hodlal vrátit do Jižního hvozdu, aby se připravil na výpravu do Severních lesů. Na jednu stranu se těšil. Doufal v nějaký objev, který by mu zajistil povýšení na generála, ale zároveň vůbec nechtěl opustit Hlavní město a už vůbec se nehodlal smířit s tím, že týden skončil.

Sévil měl vždy problém s tím, co měl cítit k lidem. Vyrůstal v sídle, kde mu každý dal vše, ale nikdy ne přátele. Měl pouze své dvě sestry, se kterými si musel hrát a které bezmezně miloval. Stejné to měl s rodiči, ale jiní lidé pro něho neexistovali. Měl pouze své otroky, na které se vždy díval shora, protože patřil k té nadřazené rase.

Do kontaktu s ostatními se dostal až ve čtrnácti. Pro každého chlapce je povinná dvouletá služba, kdy se mohou rozhodnout, zda se k armádě přidají nebo odejdou vyučit se řemeslu. Pro dívky je tato služba dobrovolná. Sévil byl rozhodnut, že v armádě zůstane ještě dříve, než se do ní vůbec přidal a stejně tak to viděla i tiberathská dívka z Jižního hvozdu. Žila u moře, pleť měla opálenou, oči modrozelené jako moře a zlaté vlasy jako písek. Jmenovala se Sina a silou se dokázala vyrovnat kdejakému chlapci. Neměla moc ženských křivek, naopak měla širší ramena, kulatý obličej a silné paže.

Sévil i Sina byli přiděleni společně s dalšími sedmi chlapci do pluku poručíka Nyllena, který sloužil pod tehdejším kapitánem Ruhawem. V té době ještě neplatil kodex o tom, že kapitáni a poručíci museli být nanejvýše den cesty od generála a proto se pouze pět kapitánových pluků vydalo do Jižních lesů. Tehdy zcela poprvé.

Zatímco všichni řadoví vojáci museli na svou první výpravu pěšky, Sévil měl koně. Jeho rodina si totiž mohla dovolit svého syna plně vyzbrojit a ulehčit mu první cestu. Přesto svého vraníka nechal v Jižním hvozdu a šel po svých vlastních nohou. Byla to totiž sázka, kterou uzavřel se Sinou.

Nebyli přátelé. Byli to pouze spolubojovníci, kteří dopomáhali tomu druhému ke zlepšení tak, že ho vyprovokovali k lepším výsledkům. Každý z nich patřil do zcela jiné společenské vrstvy, svým způsobem opovrhovali tím druhým, ale vždy to dokázali před sebou skrýt.

Sévil na Sinu vždy vzpomínal jako na odvážnou dívku, která vybočovala z tradičního pojetí ženy. Chtěla bojovat, dosáhnout postu alespoň kapitána a nechtěla být žádná služka mužů.

„Takže se nechceš provdat?" zajímal se Sévil.

„Nikdy!" odpovídala mu.

„Kdo by taky takovou ošklivku chtěl," šklebil se na to Sévil. Byla pravda, že Sina nebyla nejkrásnější. Stěží se dala považovat za pěknou a chlapci v pluku jí to rádi připomínali. Ta slova však Sina nevnímala. Tvrdila, že je na to zvyklá.

Že k ní Sévil něco cítí si uvědomil až po dvou letech, když vyrážel na výpravu už jako právoplatný voják a Sina se objevila v pluku. Nevěřil, že přijde i po těch dvou letech.

„Snad sis nemyslel, že ti přenechám veškerou slávu," řekla mu s úsměvem.

I v době, kdy Sévil netušil, že k Sině cokoli cítí, věděl, že nesnese pomyšlení, že se přátelí i s jinými lidmi. Lpěl na Sině, nesnášel zimu, když se s ní nemohl přátelit a chtěl probodnout mečem každého muže, i nadřízeného, který ho okrádal o čas s ní. A když si uvědomil, že k ní chová jisté city, jeho žárlivost mu pomalu začala přerůstat přes hlavu.