Kapitán z popelu a hvězd

LII.

 Slunce již pomalu zapadalo, když se Sévil rozhodl, že by se mě vydat domů. Tiana Stach se stála navíc i unavená a Sévil neměl další důvody, proč by ji měl zdržovat. Pomalu vstal, poděkoval ji za její čas a sledoval, jak se stařenka zvedá s ním se slovy, že ho vyprovodí. Vydala se okamžitě pomalými kroky ke dveřím, což Sévil využil.

Rozhlédl se po staré chatrči, ve které žila a zamračil se. Věděl, že chudoba sužuje mnoho obyvatel a v jeho silách nebyl všem pomoci. Mohl se alespoň odvděčit jedné ženě, která mu odpověděla na několik jeho otázek. Z drobné kožené tašky, kde měl předtím svíci, vytáhl pár blýskavých mincí, které položil Tianě Stach na stůl a vydal se za ní, než si mincí všimne, aby mu je vnutila zpět.

„Orwelové a já tě kdykoli přivítáme, vydáš-li se k nám," řekla mu ve dveřích s širokým úsměvem.

Sévil pouze přikývl. Dříve se té chudinské vesnici záměrně vyhýbal. Nikdy nepociťoval žádné zvláštní spojení s Orwely, protože nežil jejich stylem života, ale tím Tiberathským.

„Někdy se zastavím," řekl, ale nebyl si tím zcela jistý. Pokynul Tianě Stach na rozloučenou, vydal se ke své kobyle, na kterou s obtížemi vylezl a vydal se směrem k domovu, kam věděl, že dorazí až po západu slunce.

Měl alespoň čas přemýšlet. Dumal nad tím, co mu bylo řečeno a snažil se utřídit vše, co už věděl a pochopil. Byl stále zmatený v otázce sebe samého, ale alespoň se ujistil v jedné věci – není Loranem. Avšak ani Hrdinou. Je pouze Sévilem Malciusem, který dostal špatné jméno a je ovládám hněvem, který mu stahuje hrdlo.

Stačí pouze takovou skálu najít. Neviděl v sobě ani kapku moudrosti a proto věděl, že jestli chce být vyrovnanější, potřebuje onu skálu. Když byl s Benjirem, nemohl se hněvat, protože věděl, že by ho Remarc přemohl a odsoudil za jeho hněv. Benjiro v sobě totiž Lorana neměl, jeho tělo ovládal Hrdina.

•••

Měl pravdu v tom, že domů dorazil až po západu slunce. Strážní mu otevřeli bránu za kterou již stála Sévilova matka s ustaraným výrazem. Slezl z koně, předal otěže stájníkovi, který se motal kolem a přešel rovnou k matce s uvědoměním, že s ní ještě nemluvil v soukromí. Stále cítil zášť vůči tomu, jak ho uhodila, ale vztekal se i na sebe, že bez rozloučení odešel.

„Nikdo netušil, kam si jel, Sévile," vyhrkla na něho okamžitě, chytla ho za předloktí a sledovala s vyděšenýma očima.

„Potřeboval jsem se trochu projet," odvětil Sévil klidně.

„Není bezpečné, abys ve svém stavu jezdil na koni," namítala Sebrise a narážela tím na Sévilovu nohu.

„S tou nohou jsem dlouhé dny procházel nekonečnou planinou, dokážu s ní jet na koni," bránil Sévil sám sebe, vykroutil se matce ze sevření a po jejím boku vyrazil přes dvůr ke dveřím sídla.

„Sévile," oslovila ho ostřeji, zastavila se a tím tónem donutila i Sévila, aby se k ní otočil čelem a chvíli poslouchal, co mu chce říci. „Už jednou jsem o tebe přišla," řekla přísným hlasem, „nenech mě opět strachovat se o to, kde jsi."

„Omlouvám se," polkl suše. „Nemůžu si jenom zvyknout zase na ten ruch všude okolo a potřebuju být chvíli sám."

Sebrisin pohled zesmutněl, „trápí tě svatba tvé sestry?"

Sévil přikývl, „Saxley není muž pro ni," řekl krátce.

„A kdo je?" otázala se Sebrise. „Je pro tebe někdo dost dobrý?"