Kapitán z popelu a hvězd

XL.

 Poprvé toho roku věděl, co má skutečně dělat. Kousek od svého ucha držel šíp, luk se pod jeho rukama mohutně ohýbal, jedno oko měl zavřené, mělce dýchal a soustředil se na svůj cíl. Cítil, že zeslábl, měl sotva poloviční sílu, kterou měl minulý rok, ale na tom nezáleželo. Byl dobrým střelcem a chtěl to dokázat i ostatním.

Ten daněk se pásl sám a sám také padl. Sévilův šíp mu projel krkem, skácel se k zemi a Edwatrich okamžitě vyběhl jeho směrem, aby daňka mohl zbavit jeho trápení, zatímco Sévil stál na místě a byl na sebe hrdý, že konečně něco dokázal. Benjiro stál s úžasem vedle něho, ruce založené na prsou a řekl: „Nečekal jsem, že jsi tak dobrým střelcem."

„Měl jsem ty nejlepší učitele," odpověděl na to Sévil, přehodil si luk přes rameno, ze země zvedl svou hůl a vydal se za Edwatrichem.

Bylo to mládě, muselo se zatoulat od stáda a ani nemělo nijak vzrostlé paroží. Edwatrich uznal, že tohle maso jim vystačí možná na větší večeři, oběd a zítřejší snídani, ale nést to ke kmeni nemá cenu. Benjiro s tím souhlasil, vzal si Edwatrichovi věci a pověřil lovce, aby daňka nesl, než se následně více na jihu utáboří. Edwatrich pouze přikývl, svázal daňkovi nohy k sobě a přehodil si jeho tělo na záda, které pak celý den nesl, než se rozhodli utábořit.

Společně s daňkem ulovili ještě čtyři zajíce, vyplašili stádo srn a narazili na stopy od medvěda, které je znejistily.

Toho dne se také utábořili mnohem dříve na místě, kde byl les řidší, listnatější a Sévil poznal, že se nachází pouze pár kilometrů od jeho hranic. Tohle bylo ještě místo, kde mohl projet na koni, ale v místech, kde přišel o nohu, už musel chodit po svých vlastních nohách. Počítal také s tím, že skupinka pár lovců se pohybovala minimálně třikrát rychleji než padesátka vojáků a otroků, kteří s sebou měli výzbroj a potravu takřka na půl roku.

Lynnea pomáhala Edwatrichovi zpracovávat maso z daňka, zatímco Minorret se věnoval zajíčímu masu, které měli odnést do vesnice.

„Co to dělá?" nechápal Sévil, když lovce viděl, jak zajícům zašívá ránu, kde je protnul šíp a následně i místo potírá narůžovělou mastí, kterou měl ve svém vaku.

„Ta mast zabíjí to, co by se mohlo dostat do masa, než se dostaneme domů. Maso v tom okolí sice nechutná moc vábivě, ale když se ten kousek následně odkrojí, je zbytek jedlý a jako čerstvý. Navíc díky tomu můžeme lovit více dní," vysvětlil mu Benjiro, který se ujal rozdělávání ohně. Po celou dobu se podezíravě díval na oblohu, ač na nebi nebyl ani mráček a nebyla tak možnost deště, který by jim mohl znepříjemnit pobyt venku.

Sévil o takové masti nikdy neslyšel, ale také nikdy nepotkal tu mast, která ho zbavila většiny bolesti minulý rok. Tiberathská medicína více spočívala ve vypalování ran, useknutí končetin, pokud zranění byla obtížná, proti horečkám horký med s mlékem, při velkých bolestech odvar z makovic a na ostatní věci si muselo přijít lidské tělo samo. Mnohdy neúspěšně a menší epidemie, zimní období a nevyčištěná zranění si vzala mnoho lidských životů.

Uznal, že ti, kterým se říkalo Prese Tean, se od Starších naučili věcem, které Tiberathu nepříslušelo vědět.

Zatímco ostatní měli práci, Sévil opět netušil, co dělat. Seděl na zemi, prsty nervózně klepal do své protézy, což bylo otravné nejspíše všem, protože ho vyhnali, aby šel nasbírat dříví na noc.

Když procházel lesem a skládal si podpaží drobné větve, napadl ho otázka, jak dopadla Mlha, jeho neposlušná šedá kobyla, o kterou málem přišel kvůli třem zlodějským dětem. Existovala možnost, že ji Saxley vzal zpět do Tiberathu, kde ji smutečně předal Bernartu Dereesovi se smutnou zprávou, že jeho syn kdo ví jak skonal, ale také se mohlo stát, že Mlha byla ponechána na pospas osudu, aby se o sebe sama postarala.