Kapitán z popelu a hvězd

LX.

 Tu noc nespali. Dlouhou dobu pouze seděli a povídali si. Začala Sina tím, kam se její kroky odebraly poté, co opustila armádu. Vyprávěla mu o životě s Lexingtonem, zabydlení na ostrově, jak postupně měnila svůj názor na okolní svět. Její tvář se zalila úsměvem, když Sévilovi vyprávěla o své dceři Lirith a potemněla, když zmínila Lexingtonovu smrt.

Sévil jí naopak řekl o nájezdech. O povýšeních, jeho zranění, které mu Caro následně vyléčil. Řekl jí pravdu o tom, co se stalo v lesích, kde byl ponechám, aby zemřel. Vyprávěl o Remarcích, Benjirovi, Carovi, Edwatrichovi a dalších. Řekl jí o Contonovi. Jediné, co neřekl, bylo to, co k ní vždy cítil.

Sina ho nesoudila. Pouze naslouchala, nevyrušovala a čekala, až Sévil domluví. Když tak udělal, podíval se na ni a čekal cokoli. Výsměch, vztek, odsouzení, cokoli. Sina se však tvářila lítostivě. Byl rád, že nemluvila. Opřel si hlavu o zeď, sledoval strop a tiše dodal slova: „Občas lituji, že jsem v tom lese nezemřel."

„V čem by to dle tebe bylo lepší?" zeptala se.

„V ničem, ale zároveň by věci ani nebyly horší. Remarcové by stále žili své životy, Saxley by si vzal mou sestru, matka adoptovala tři děti, svět by šel dál. Jediná změna by byla v tom, že by bylo o jedno konverzační téma o mém povstání z mrtvých. Ty bys stále žila na ostrovech, Conton by stále žil svůj život člověka, který z ničeho vytvořil nic. Neodejde se mnou, vím to. Kdyby ano, připravilo by ho to o všechno a rozdělilo s bratrancem, se kterým si prošli doslovným i obrazným peklem. Jeden život nikterak neovlivní existenci ostatních," rozmluvil se. Přemýšlel nad tím a vnímal to tak. Když si mysleli, že zemřel, lidé ho oplakávali. Jeho návrat je tedy nikterak nepřipravil o bolest, protože ji už prožili. Nezmařil svatbu, nijak neovlivnil žádné další dění. Byl přebytečný.

Venku se rozednívalo. Slunce vycházelo za obzorem, ale Sévil nebyl nijak ospalý. Jenom věděl, že by měl již odejít, jelikož jejich hlídka skončila a měli být vystřídáni, jako tomu vždy bývalo.

Pomalu vstal, Sina ho pouze sledovala a nijak neodpovídala na slova, která pronesl.

„Promluvím si dnes s matkou a otcem. Odešlu do Hlavního města zprávu o svém odchodu z armády a ozvu se ti, až budu připraven odejít," pronesl předtím, než otevřel dveře. Přes rameno se ohlédl k Sině, ale ta nic neříkala. Pouze ho sledovala.

„Sévile?" oslovila ho však předtím, než udělal krok ze dveří. Vrátil se, otočil se k ní a čekal na další slova.

„Má matka zemřela, když jsem byla malá a otec krátce po svatbě s Lexingtonem. Když si byl prohlášen za mrtvého i ty, myslela jsem si, že na světě nemám nikoho kromě Lirith, která je však moc malá na to, aby chápala, co je bolest ze ztráty někoho, kdo s tebou byl řadu let. Když se ke mně dostala zpráva o tom, že žiješ, připadalo mi, jako kdyby se svět opět zbarvil barvami a slunce začalo hřát. Nebýt tebe a toho, co si prožil, zanevřela bych na světě a mém vlastním životě. Možná se vidíš jako nemilovaný ničema, ale pro mě jsi hrdina."

Nedokázal vyjádřit jakýkoli pocit. Pouze ji sledoval, hleděl ji do očí, které se vlnily jako letní moře a pouze poděkoval. Řekl pouhé děkuji a následně odešel.

•••

Byl třetí a poslední den svatby a oslava tentokrát měla začít již v poledne, kdy měl být kortah zakopán. Následovat měl oběd a dozvuky oslav, které měly vyvrcholit v noci, kdy dva již byli oficiálně svoji.

Sévil dorazil právě tak, aby sledoval zakopání kortahu. Nikdo si jeho nepřítomnosti nevšiml a ani toho, jak se v oblečení, které měl už předchozího dne, prodírá mezi hosty, aby se dostal dopředu, kde pouze našel Saxleyho a Kianu, jak kopou mělkou jámu ve středu zahrad a ukládají společně složený kortah do hlíny.