Kapitán z popelu a hvězd

VIII.

 Na Sévila začala dopadat únava, ale přesto si nedovolil odejít. Opíral se o chladnou kamenou zeď, vyčkával příchodu Contona a nakonec se i dočkal. Bouře utichla, déšť se uklidňoval a tichými chodbami se začalo ozývat klapání dvou nohou a hole. Sévil okamžitě zpozorněl, upřel svůj zrak k chodbě, kterou on sám přišel a sledoval zvětšující se stín muže, který se podpíral o hůl. Srdce se mu rozbušilo mnohem rychleji, zatnul pěsti a dokonce cítil, jak se mu sevřelo břicho, když se Contonoa tvář vynořila z poza rohu.

Generál si návštěvníka nejdříve nevšiml a poté, když ano, cuknul s sebou překvapením. „Co tu děláš?" zněla okamžitě jeho otázka.

Sévil chvíli nepromluvil. Mlčel, přemýšlel, proč se ho ptá na takovou banální věc. „Přišel jsem. Jako... každý večer," vysvětlil a poslední dvě slova zašeptal.

Conton, tedy Tonres, se zatvářil posmutněle. „Dnes jsem tě už nečekal... Pojď," vyzval ho, když otevíral těžké dřevěné dveře, do kterých Sévila pustil jako prvního. Předtím, než vlezl do dveří, se rozhlédl kolem sebe, zda je vzduch čistý a až poté za sebou zavřel.

„Původně jsem přijít nechtěl, ale...," rozmluvil se Sévil, načež se zastavil. Sundal ze sebe svůj plášť, brašnu shodil na zem a zadíval se na zmoklého Tonrese. „Aspoň se rozloučit," polkl. Poslední noc.

„Ano, loučení," povzdechl si Tonres, přisunul si blíže židli, aby se posadil, hůl opřel o těžký stůl a oběma rukama si promnul bolavou nohu. „Zvrácenost rozvracující životy," zašeptal.

Sévil netušil, co by měl říct, ale potřeboval ze sebe už dostat to, co mu řekl generál Levis Aymond. Stále se při pomyšlení na to třásl, ale potřeboval se o to podělit.

„Generál Levis," vyhrkl ze sebe, hned na to se zarazil a netušil, jak pokračovat. Tonres na něho hleděl s pozvednutým obočím, vyzýval ho, aby pokračoval, ale Sévil netušil, jak to vlastně podat. Tvářil se jako zraněné zvíře, které vědělo, že je všemu konec a brzy zemře. A přesně tak se i cítil. Netušil, co za osobu generál Levis je, ale bál se. Především o sebe.

„Co s Levisem?" nechápal Tonres.

„Řekl mi... Řekl mi, že ti mám vyřídit, že do Jižního hvozdu je cesta daleká. Potkali jsme se na chodbě, když jsem sem přišel." Řekl to vše tak rychle, že tomu on sám sotva rozuměl. Ale Tonres to očividně zopakovat nepotřeboval.

Zlehka se zamračil, protáhl rty do úzké linky a následně si po chvíli ticha povzdechl. „Levis se mě snaží chránit. Stejně jako se snažíme chránit my dva," pustil se do vysvětlení. „Ví, kým jsem. Důvěřuji mu více než komukoli jinému na světě – nikdy by to neprozradil. Tohohle se bát nemusíš."

Sévilovi se sice vnitřně ulevilo, ale přesto nebyl schopný se ani trochu uvolnit. Hleděl na Tonrese se skleněnýma očima, pěsti pevně svíral za zády a přemlouval se, aby se mu netřásla při vzpomínce na nedalekou událost kolena.

„Ale má pravdu. Tohle musí skončit. A to dnes večer. Ostatně jsme to věděli, ne? Máme posledních pár hodin a poté se už nikdy neuvidíme." Tonres zněl jako voják, který umíral na bojišti. Žil, ale věděl, že už tomu tak dlouho nebude. Mohl se pouze rozloučit, zavřít oči a zemřít. Sévil se navíc cítil zcela stejně.

„Ještě jednu noc," šeptl Sévil. Nesnášel se za to, jak se chová a nejraději by si nafackoval. Jenže v té chvíli cítil, že všechno, co dělá, co říká a co si myslí, nepochází z jeho hlavy, ale srdce. Nedokázal přemýšlet, stejně jako tehdy nedokázal přemýšlet, když viděl, jak se Sina baví s jinými muži. Sžírala ho žárlivost, chtíč a snad i něco, co by mohl nazvat láskou. Proč se rozhodl, že bude milovat ženu, která k němu nikdy neprojevila city a k muži, kterého už nikdy neuvidí?