Kapitán z popelu a hvězd

XLIII.

 Ležel na zemi vyčerpaný. Rty měl okousané do krve z nervozity, hrdlo vyprahlé, protože neměl sílu jíst a ani pít. Nohu měl zakrvácenou od řemenů a pahýl se mu třásl pouze z pomyšlení, že by měl vstát a udělat další krok. Vysoká tráva ho šimrala na těle, ale on to nevnímal. Ležel na zemi v polospánku, hleděl na postupně temnoucí oblohu a uvědomil si, že tam proležel celý den. Nepohnul se ani o krok a Tiberath mu tak pátého dne zůstal stejně vzdálený.

Snažil se spát, ale nemohl. Bál se, že když jednou usne, už se neprobudí. Snažil se držet při vědomí, ale oči ho neposlouchaly a nakonec je zavřel. Jakmile tak udělal, zdál se mu sen.

Stál v lese, kde jednou málem zemřel a podruhé byl opuštěn. Dýchal teplý letní vzduch, opíral se o strom a byl vyčerpaný, ale ne fyzicky, nýbrž mentálně. Myslel si, že nic nemá cenu, chtěl si pouze lehnout a zemřít, už nic jiného neudělat, protože netušil, k čemu to bude. A pod ním leželo tělo zabalené v kabátě. Hleděl na ležícího muže před sebou, snažil se ho oslovit, ale myslel si, že je mrtvý. Ani nepoznával, kdo se pod kabátem skrývá, protože měl tvář zabořenou v zemi.

Klekl si na zem, chtěl muže přetočit, ale byl vyrušen. Nejdříve slyšel pouze šumění listí a tiché kroky, poté slyšel i pravidelný dech. Zvedl zrak a spatřil pouze vysoké boty, které se nosily v Tiberathu. Postupně klouzal pohledem výše a výše, dokud nespatřil tvář tak známou, že to pro něho byla rána do srdce.

Sebrise Calen Derees si klekla k tělu muže, který ležel na břiše. Položila mu něžně ruku mezi lopatky, pozvedla zrak k Sévilovi a pronesla: „Můj syn umírá."

„Jsem živý, matko," odpověděl ji Sévil, ač se živ necítil ani trochu.

Sebrise se nejistě zamračila, prohlédla si Sévila a zeptala se: „Kdo jste?"

Sévila bodlo u srdce. Byl přesvědčen o tom, že je Sévilem Malciusem Dereesem, ale jeho vlastní matka ho nepoznávala. Nerozuměl tomu. Byl pohublý, vlasy měl delší, pleť opálenou, ale stále byl oblečen v tom, v čem ji opustil a měl její oči. Avšak ona ho nepoznávala a stále držela dlaň na zádech jedince, který mělce dýchal, jak si Sévil všiml.

Opatrně vzal muže za rameno, otočil ho a přitom nespouštěl zrak ze své matky, která s lítostí hleděla na muže na zemi. Něco mu říkalo, ať se na něho nedívá, ale stejnak tak udělal.

Pro jeho překvapení hleděl do své vlastní tváře. Do pohublé s dlouhými vlasy v košili, kterou mu dali Remarcové.

„Můj syn," hlesla Sebrise a natiskla si tvář na hruď muže, který ležel na zemi.

Sévil netušil, co říct. Hleděl do své vlastní tváře na tělo, které umíralo, zatímco žil v tom, kde umíral duch. Netušill, co si počít, co udělat, mohl pouze naslouchat matčinu tichému pláči a doufat, že se ze snu probudí.

„Chci, aby se vrátil domů," zašeptala Sebrise umírajícímu do hrudi, zatímco mu Sévil stále hleděl do tváře.

„On se snaží," řekl se sklopeným zrakem.

Sebrise se zvedla, hleděla Sévilovi do tváře, jako kdyby to byl cizinec a prosila ho: „Vemte ho domů, prosím."

Sám chtěl jít domů, ale byl vyčerpaný a věděl, že je zbytečné cokoli udělat, protože selže. Nakonec vždy selže.

„Pokusím se," odpověděl matce, sklopil zrak ke spícímu a doufal, že se probudí. Sebrise mezitím pomalu vstala, sundala ruku ze svého syna a Sévil si myslel, že sedí proti němu, ale když zvedl zrak, byla pryč a on tam zůstal sám.

Zatřásl s tělem, které patřilo jemu a sledoval, jak jeho druhé já pomalu otevírá unavené tmavé oči. Nic neříkali, pouze na sebe hleděli a Sévil se ho snažil postavit. Donutil ho posadit se, vstát, jednu jeho ruku si přehodil přes ramena a beze slov se s ním vydal lesem.

•••

Pomalu otevřel oči. Hleděl na noční oblohu, která byla posetá tisíci hvězd a srpkem měsíce, který jim všem kraloval. Cítil se ještě unavenější, než byl předtím a stejně, jako tomu bylo takřka celý rok, netušil, jaký význam měl jeho sen. Byl pouze rád za to, že spatřil svou matku – možná naposledy v jeho životě.

Ztěžka se posadil, z vaku vytáhl zbytek vody, kterou měl a vypil ji s vědomím, že pokud nenajde nějaký tok, zemře na dehydrataci.

Zvedl hlavu k obloze, když cítil, jak mu studená tekutina protéká hrdlem a zahleděl se do hvězd. Vzpomněl si na Lorana, na osamělého vládce hvězd, který byl pro svého otce tyranem a proto byl uvězněn tam, kde lidé nemohli žít – ve hvězdách. Avšak napadlo ho, že Loran nebyl distancován od lidí, protože by jimi byl nenáviděn, ale protože byl nepochopen. Nikdo nedokázal pochopit vládce hvězd, který byl zastíněn svým otcem a musel si proto najít vlastní cestu, která byla všemi zpochybněna.

Sévilova cesta byla dlouhá a strastiplná. Zastínen otcovou slávou a obviňován z přivlastňování si slávy jména, které nevybojoval, musel se vydat na cestu trnitou, dlouhou a s vidinou porážky. Sice Sévil nikdy nepoznal konec písně o Loranovi, ale hádal, že poté, co povstal hrdina, Loran zahynul. A s ním to bylo stejné.

Zastíněn otcem, kterému se snažil vyrovnat, ale když se zdálo, že by mohl být lepším, mocnějším a slavnějším, byl všemi svržen a vyhnán daleko od těch, které znal. Tázal se sám sebe – co dělal Loran dále? Hledal odpověď na své vlastní otázky. Vstát a bojovat? Zůstat a zemřít?

Hvězdy mu neodpovídaly a nikdo jiný také. Položil se zpět na zem, s bolestí celého těla se přetočil na bok a pomalu zavřel oči. Byl moc slabý na to, aby se té noci pokusil bojovat.

•••

Šestého dne ušel pouze pár set kroků. Celý den přemlouval sebe samého a ignoroval bolest, která se mu rozlévala v celém těle, aby ušel dalších pár kroků, než se musel zastavit a odpočinout si. Déšť, který přišel časně z rána, jeho zoufalému stavu nijak nepomohl. Chvíli dokonce jenom tak seděl, hlavu měl zakloněnou, chytal vodu do dlaní a hltavě ji pil.

Zastavil se pod jedním z mála stromů, které osaměle stály uprostřed zeleného moře. Zády se opřel u úzký kmen mladého listnatého stromu, schovával se pod jeho drobnými větvemi a sledoval déšť, který smáčel celý kraj. Byl promrzlý a vyčerpaný, rychle se uchýlil ke spánku s myšlenkou, že sedmý den bude jeho posledním.

•••

Cítil, že se probudil, avšak nemohl otevřít oči. Cítil pouze, že mračna zakryla slunce na obloze a v nosu cítil jemný zápach šťovíku, který žvýkal jako dítě, když neměl co na práci. V uších mu šuměly hlasy z blouznění ze samoty a vyčerpání a dokonce i mezi šťovíkem cítil zápach koní a potu. Pot byl jeho, tím si byl jist, avšak koně nespatřil již více než rok.

Pomalu rozlepil levé oko, viděl rozmlženě hrubé obrysy něčeho, co bylo pouze kousek od něho. Do očí ho bila ohnivě rudá barva, kterou k ničemu nedokázal přiřadit, až poté, co rozlepil druhé oko a vzpamatoval se, uvědomil si, že to rudé jsou rozčepířené vlasy někoho, kdo po mnoha dnech na cestách nedbal na upraveném zevnějšku.

Netušil, jak by měl reagovat, avšak to netrápilo toho druhého. Zalapal po dechu, sundal prsty ze Séviova zápěstí, kde se snažil nahmatat tlukot srdce a začal pokřikovat na ty, kteří vytvářeli ruch v pozadí.

„Vodu!" křičel, což Sévilovi trhalo uši.

Sévil se zapotácel, na krátko zavřel oči, hlava se mu zamotala a byl by spadl, kdyby nebyl za ramena zachycen mužem, který mu nechtěl dovolit, aby se vydal do Severních lesů.

„Lesy jsou mrtvé, generále," hlesl pouze zesláble Sévil hlášení, kterým měl ochránit Benjirův kmen.

Poté se všechno slilo. Věděl, že na něho mluvili, vnímal, že na něho sahají a volají jeho jméno, ale nedokázal jakkoli reaovat.