Kapitán z popelu a hvězd

XXI.

 „Ale nakonec přeci jenom rozumím tvé bolesti," šeptal do tmy. „Jestli si celá ta dlouhá léta, kdy ti bolest otupovala mysl a tvá noha nefungovala, dokázal sloužit tvým mužům, kteří tě respektovali, uznávali a přitom si neprozradil své tajemství, jsi pro mě hrdinou.

A doufám, že tvá zbývající léta budou ta nejlepší, která prožiješ. Doufám, že narazíš na někoho, kdo nebude jako já. Přeji ti prostého, nenamyšleného a nearogantního muže, který se nenechá chytit do idiotský pasti na medvědy, kterou sám poručí nastražit."

Jeho hlas se stále zvyšoval a obracel k nadávkám, až jeho poslední slova byla jedovatá a posadil se. V chýši byla tma, slunce ještě ani nevyšlo a Sévil nemohl spát, protože jeho zraněná noha se ozývala neustávající bolestí a křečí.

Nespal celou noc. Nejdříve se jenom převaloval, poté se snažil nějak zabavit a nakonec pouze mluvil s nicotou, která ho obklopovala. Přišlo mu, že začíná šílet. Cítil, jak se mu výstřednost a šílenství vkrádá do těla a neměl šanci, aby se ho zbavil. Musel ho přijmout a doufat, že své tělo zničí co nejrychleji, aby ho jiní neviděli, jak se z něho stává šílenec.

„Já nejsem špatný muž," zašeptal temnotě a tichu. Ulehl zpět na lůžko, ruce spojil na břiše a sledoval střechu, která byla tvořena ze slámy. „Tak proč musím jako špatný trpět?"

•••

Spánek ho přemohl až s vycházejícím sluncem, když se naopak ostatní začali probouzet. Ke spánku ho ukolébaly slimské hlasy a zvuky práce, ač byl člověkem, který ke spánku potřeboval ticho a tmu. Únava však zařídila svoje.

Probudil se až kolem poledne, co odhadoval. Nohu měl převázanou, bolest otupělou a vedle lůžka měl kromě vypraného a složeného oblečení také hliněnou nádobu s vodou a talíř s lesními jahodami a kouskem sýra.

„Pro trochu piva, šel bych světa kraj," povzdechl si, převalil se na bok a uchopil nádobu s vodou. Sévil nikdy nebyl pijan. Naopak ho generál Ruhaw od pití poměrně odradil, ale přesto sem tam zalil své břicho pivem nebo vínem. Po mnoha dnech, kdy byl pouze na vodě, si přál pivo více než kdykoli jindy.

„Dokázal bys se svou nohou jít světa kraj?" zajímal se hlas z rohu. Sévil s sebou škubl, vylil polovinu vody na zem, zamračil se a očima pátral v potemnělé chýši, dokud v rohu nenarazil na vytáhlou postavu, která pletla košík. Oblíbená práce starých Orwelek, ale určitě ne dospělého muže.

Sévil se posadil, zamračeně se podíval na Benjira, který nezvedal zrak od své práce, a snažil se prohlédnout si ho. Byl oblečený stejně jako posledně – pás z barevné látky kolem břicha, dlouhé kalhoty, dva pramínky vlasů spojené na temeni v culíku, jinak všechny prameny rozpuštěné a sem tam vykukoval drobný copánek zdobený pentlemi nebo barevnými provázky. Klasický Slim, který však vládl vyššímu postavení.

„Kdo sakra seš?" zajímal se Sévil. Byla to otázka, která ho trápila od té chvíle, co toho Slima viděl poprvé.

„Benjiro, Xennův syn, z kmene Remarců. Myslím, že jsem se ti již představoval. Nebo si zapomněl?" Poprvé zvedl zrak, nahrbil jedno světlé obočí a následně se vrátil k práci.

„Sévil pevně sevřel v pěstech kalhoty, které od Slimů dostal a spolkl urážku. „Ne. Kdo seš," zopakoval, „myslim si, že znám Slimy dostatečně na to, abych věděl, že ta tvoje ozdoba kolem pasu pro vás něco znamená. Nedáváte je kdekomu." Nikdy nepřišli na to, co vlastně znamenají ty pásy. U každého kmene byli nalezeni dva až čtyři lidé, kteří se buď snažili svůj kmen chránit nebo byli naopak ostatními více než dost chráněni. Prozatím je vojáci považovali za něco jako slimskou šlechtu nebo náčelníky.