Kapitán z popelu a hvězd

XVIII.

 Stmívalo se. Saxley už nejspíše musel vyslat do Tiberathu havrana se smutnou zprávou, že syn Bernarta Dereese zahynul v boji. Jenže Sévil Malcius nezahynul. Zůstal ponechán svému osudu v mrtvém lese, který se měl stát jeho hrobem. Bolest, která mu proudila tělem, už pro něho byla zcela irelevantní – zvykl si. Ležel na zemi, hrdlo měl vyprahlé, sotva hýbal prsty, mělce dýchal, potil se a byl si jistý, že se i před několika hodinami pomočil.

„Nejsem svině," šeptal si.

Když měl ještě síly, snažil se rozevřít čelisti pasti, ale selhal. Prsty mu klouzaly po chladnoucí krvi, bolest mu zabraňovala v tom, aby zatnul svaly a pokusil se osvobodit. Byl zesláblý, zoufalý a už věřil pouze v to, že zemře.

Nejvíce ho na tom všem ranil fakt, že ani nevykrvácí. Ostré zuby se mu pevně zaryly do ran, ale pokud jimi nehýbal, krev nevytékala a zůstávala uvnitř, kde měla být. Jeho smrt měla být pomalá, bolestivá a hlavně měl za vše pykat. Stále však netušil, proč. Vydával rozkazy, ale nikdy necítil, že by to byly hříchy a špatné věci. Dělal pouze to, čemu byl naučen a co považoval ve své pozici za správné.

Na pár sekund rozlepil oči, aby zjistil, jaký hmyz mu leze po rukou. Byli to mravenci. Cestička pohybujících se černých teček, které mu přecházely po dlani. Neměl sílu ani na to, aby je setřásl nebo uhnul rukou a přestal jim v jejich cestě překážet. Věřil však, že za několik dní si tito mravenci najdou cestu do jeho útrob, aby společně s dalším hmyzem do jeho masa nakladli vajíčka a rozežrali ho, dokud nezbudou pouze kosti. Avšak jen tehdy, pokud dříve nedorazí medvěd, který se o raněnou kořist postará sám. Smrt roztrháním a sežrání v té chvíli Sévilovi znělo jako nepříznivější a nejrychlejší konec.

„Já nejsem... svině," šeptal si. Zavřel oči, zasténal bolestí a přál si vrátit čas. Za vše mohl ten pitomý havran. Kdyby mu nepřelétl přes obličej, neudělal by těch několik kroků do strany a nechytil by se do pasti.

Pokud by však měl štěstí, chytil by se do ní za chvíli někdo, kdo skutečně sviní byl. Saxley, Sean, Nae nebo jakýkoli jiný voják, který ponechal svého kapitána zemřít tak nedůstojnou smrtí. „Svině... Svině," opakoval si Sévil, přičemž si vybavil tvář snad každého muže v pluku.

Svědila ho tvář. Mouchy mu celý den létaly na rozseknutou tvář a on s nimi nemohl nic dělat. Pouze je trpět.

Až k večeru si začal uvědomovat, co je na tom umírání to nejhorší.

Nikdy nebude generálem a nebude se moci pokusit o ruku jedné z princezen. Protože mrtvý muž nemůže být králem.

Už nikdy neuvidí otce. Jakákoli šance na to, že Bernart alespoň jednou pochválí svého syna a nazve ho jménem, se vytratila jako pára nad hrncem.

Sévilova matka už bude navždycky žít s pocitem, že ji její syn nenáviděl a syn bude muset zemřít s pocitem, že jím matka opovrhuje.

Sévil nikdy neuvidí svou starší sestru, která našla pravou lásku. Nepozná toho ubohého muže, který si vezme nespoutanou a inteligentní ženu, se kterou to bude mít těžší, než si mohl představit.

A už vůbec nepozná toho, který nikdy nebude dostatečně dobrý. Vždy si přál skrytě vyhrožovat nápadníkovi, který o Lilu projeví zájem. Ta představa, že by Lila měla skončit s nesprávným mužem, Sévila dopalovala i ve chvíli, kdy věděl, že s tím už nic nenadělá.

Už nikdy nespatří Sinu. Vždy existovala malá šance, že je osud svede dohromady, ale i tato šance zmizela. Možná, kdyby existoval nějaký posmrtný život, tak se za mnoho let potkají. Ale po smrti nebylo nic. Pouze smrt.

A Conton... Generál z Bílých písků, u kterého Sévil věřil, že ho již nikdy nespatří, protože nesměl. Ale stejně jako u Siny, u něho si přál, aby je nitky osudu svedly zpět dohromady. Jenom na pár minut, více nechtěl.

Mohl se modlit k Bohu, aby ho zachránil. Ale Sévil už chtěl zemřít. Když pochopil, kolika lidmi je nenáviděn a tak snadno předhozen smrti, věděl, že už nadále nechce žít. Chtěl pouze všem těm lidem, které znal, jednu jedinou věc.

Otci chtěl vzkázat, že byl správným vzorem, ale mizerným otcem.

Matce chtěl říct, že se omlouvá a prosí o odpuštění.

Kianě, ať se o Jižní hvozd stará dobře a nebije svého muže.

Lile, že je to ta nejkrásnější dívka, která chodí po světě.

Sině chtěl říct, že ji miloval, miluje a bude milovat, dokud nenastane jeho poslední sekunda.

A Contonovi chtěl poděkovat, že díky němu pocítil, jaké je to poznat opětovanou lásku.

„Umírání je nudné a bolí," chtěl říct poslední osobě. Té svini, která se jinak jmenovala Sévil Malcius. Zatnul pěsti, ale už v nich neměl takovou sílu. Snažil se pohnout, ale nemohl. Past na medvědy byla řetězem přivázaná ke stromu a on se už dostal jak nejdále mohl. Sotva o metr vpřed, než byl odpoledne, když se chytil.

Jako správný tvrdohlavý muž se pokusil vzdorovat řetězům. Chtěl se ještě dál pohnout, ale udělal tu nejhorší věc, kterou mohl. Čelisti pasti se pohnuly. Cítil, jak mu jeden zub přejel po kosti a zakřičel. Byl to ten nejhlasitější zvuk, který kdy vydal z úst a také nejupřímnější projev bolesti. Do očí mu vyhrkly slzy, napnul všechny svaly k prasknutí a modlil se, že to horko, které mu polévá nohu, je pot a ne valící se krev.

Ale plet se. Byla to krev a jemu tak bylo souzeno vykrvácet.

„Ysethi, prosím," žadonil již u Boha, když věděl, že nemá jedinou šanci přežít. Neměl však vyhladovět, umřít žízní, nebo být rozthán. Bylo mu souzeno vykrvácet.

Křečovitě zavřel oči, zabořil tvář do hlíny a sténal bolestí. Nemusel nijak skrývat emoce, protože byl sám. Měl zemřít opuštěný a nenáviděný. Proč tedy takový muž nemohl plakat?

Snažil se dýchat zhluboka, ale nemohl. Nasát kyslík do plic bylo neskutečně těžké a bolestivé. Dusil se, musel otočit hlavu do strany, aby měl dostatek kyslíku. Ale proč to vůbec dělal? Udušení by bylo rychlejší a určitě i méně bolestivé.

Les byl podle něho předtím tichý. Ale od té chvíle, co se past pohnula, slyšel hučení v uších a měl slyšiny. Slyšel totiž křik. Zděšený povyk a výkřiky hlubokých mužských hlasů, kterým nerozuměl. Slyšel křupání větví a dupání. Šel si snad pro něho už medvěd? Či snad vlk?

Ať je to, prosím, rychlé, žadonil.

Ale toho dupání slyšel moc a z mnoha stran. Byla to snad celá smečka? O to rychlejší smrt, pomyslel si. Jenže ty výkřiky v jeho hlavě zněly lidsky. Museli to být lidé, avšak v lesích žádní nebyli. Nebylo to možné. Musela to být pouhá halucinace, kterou si jeho hlava vymyslela ze zoufalství.

Ale pak ucítil něco, co ani jeho mozek nemohl vyslyšet. Lidský dotyk, dech a šimrání na tváři. Rozlepil jedno oko, které měl slepené krví a snažil se zaostřit. Viděl však pouze rozmazaný obrys člověka s dlouhými světlými vlasy, které ho šimraly po obličeji.

„Sino?" zašeptal tiše.

Nikdo mu však neodpověděl. Minimálně těm slovům nerozuměl.

Znovu zavřel oči, zopakoval její jméno, ale neodpovídala mu.