Kapitán z popelu a hvězd

XXXIV.

 Cvrkot cvrčků v letní noci mu přišlo jako pohlazení po duši. Na výpravách je poslouchal celé hodiny před spaním a vždy myslel na to, že dokud cvrlikají cvrčci, všechno je v pořádku. Ale když je poslouchal ukrytý ve své chýši, připadalo mu, jako kdyby se mu vysmívali. A také dle něho zněli jinak než ty, které potkával dříve. Byli klidnější, tiší a jako kdyby měli za chvíli zemřít. Musel proto pozorně naslouchat, aby jejich zvuk mohl nechat zanést hluboko do svého mozku.

Avšak ten zvuk tam přinášel vzpomínky.

Vstal z postele, posadil se na její roh a položil nohu na zem. Druhou nemohl. Protéza ležela podél postele a pahýl bezmocně visel přes okraj, ukazoval pouze Sévilovi jizvu, která zbyla a každým dnem se mu vysmívala za jeho chování vůči vlastnímu lidu i otrokům.

Nasadil si opatrně protézu. Vsunul pahýl do upraveného dřeva, utáhl kolem svého zbylého lýtka kožené řemeny a pomalu vstal.

Z mísy kousek od postele si do dlaní nabral vodu, opláchl si obličej, namočil lehce vlasy a hned na to se posadil zpět na postel. Netušil, co vlastně chtěl udělat. Pouze nemohl spát, protože sen z minulé noci se mu začal opakovat v hlavě jakmile zavřel oči. Nechtěl spát, protože už znovu nechtěl cítit ten pocit vyčerpání a strachu, že něco nezvládne. Stále však netušil, co se pokoušel udělat.

Naslouchal tomu cvrlikání, oči držel zavřené a snažil se vytěsnit sen ze své hlavy. Hledal vzpomínku, která by mu neublížila a cvrčkové mu dopomohli.

Cítil tu letní noc, bylo mu sedmnáct, byl právoplatným vojákem tiberathské armády a za pár dnů se měl vrátit domů. Měl noční hlídku společně se Sinou. Seděli poblíž umírajícího ohně, dojídali sušené hovězí, pili studenou osvěžující vodu, poslouchali cvrčky a sledovali noční nebe.

„Vy Orwelové věříte, že hvězdy jsou zlé, že?" zeptala se ho Sina.

„Orwelové ano, já ne," odpověděl jí Sévil. On v nich viděl pouze tiché společníky.

„Proč?" nechápala.

„Protože na nich nic zlého není. Jsou to pouze hvězdy vysoko na obloze a nic víc. Nejsou hodné a ani zlé. Prostě tam jsou," vysvětlil, jak to cítil. Ale trochu lhal, pro něho něco hvězdy znamenaly.

„Měla jsem na mysli, proč nevěříš v to, co tvůj národ," zasmála se tiše. Hleděla na něho přitom tím pohledem, kterým mu naznačovala, že je naprosto hloupý, ale v dobrém slova smyslu, kvůli kterému se s ním přátelila.

„Můj národ je Tiberath. Orwelové jsou pouze starou součástí, kterou jsem podědil. A Tiberathové nevěří v nic," vysvětlil i tohle. Vždy si myslel, že tiberathské odmítání boha je správné – nebyli alespoň ovlivňováni někým, kdo neexistoval.

Sina se opět tiše zasmála, ale tentokrát to byl výsměch. „Můj národ je Tiberath. Slova, co nás učí dříve než pozdrav. Kdo se k národu otočí zády, není hoden života – to se také říká, ne? Jakmile velitel sundá ze svého krku medailon, je zrádcem. Když voják odloží meč, je zbabělcem. Když člověk projeví soucit k otroku, je slabochem. Tiberath věří v tohle, nemyslíš? V pravidla a přesvědčení, které nás zavazuje k armádě a nadřazení vůči ostatním. Moc se to neliší od toho Boha a hvězd," povzdechla si, natáhla se na záda, ruce si složila pod hlavu a upřeně sledovala oblohu.

„Který voják by dobrovolně odložil meč?" nechápal Sévil. Avšak on nechápal takřka nic, co toho léta řekla. Věděl nyní až pouze to, že Sina následujícího léta z armády odešla a stala se takzvaným zbabělcem.

„Když velitel sundá medailon, je zrádcem," zašeptal si Sévil se zavřenýma očima o mnoho let později, když seděl v chýši a nemohl spát.

„Když voják odloží meč, je zbabělcem," dodal.

Promnul si obličej. Naposledy v ruce držel svůj meč více než před rokem. Nechal ho upevněný na boku Mlhy a šel se projít po lese, když se chytil do pasti na medvědy.

A medailon mu sundali jiní. A on ho už nikdy nenavlékl.

Stýskalo se mu po těch věcech. Chtěl v ruce cítit jílec meče, který byl ukován pouze pro něho. Chtěl cítit těžký kov, který mu při každém kroku narážel do hrudi a chtěl, aby mu déšť smáčel jeho těžký kabát. Chtěl sedět v sedle a vnímat neposlušnou Mlhu, chtěl se na jejím hřbetě projíždět po tiberathských lesích a chtěl se toulat po městech.

Chybělo mu z domova tolik věcí, ale ne lidé – protože věděl, že jimi byl nenáviděn.

Tiše si povzdechl, klekl si na zem vedle svého lůžka a odkryl tuhou hnědou látku, ze které Remarcové dělali oblečení, aby odkryl hromádku toho, co mu dal Tiberath. Měkký kabát, který neprofukoval, bílou košili a poničené černé jezdecké kalhoty, které měly jednu nohavici mnohem kratší. A na samém vrchu byl ten medailon.

Navlékl si ho přes hlavu až zcela překrýval přívěsek od Contona, přes ramena si hodil svůj kabát a oči držel zavřené. Vzpomněl si na to, kdy poprvé pocítil na svém krku medailon poručíka. Bylo mu osmnáct, Sina stála po jeho boku a okolo ještě další tři muži. Stáli v královské síni, kde měli být povýšeni. V té době Sévil ještě nemyslel na to, že by se jednoho dne stál králem, nesnim o tom, že si vezme princeznu a bude větším mužem než jeho otec. V té chvíli si totiž myslel, že po nikom netouží – city k Sině přišly až později.

Pár dnů na to pocítil na svých ramenou i kabát. Stál v rohu ve Vojenském domě a čekal na počátek jednoho z nekonečných zasedání, když v tom k němu zezadu přišla Sina a opatrně mu něco položila na ramena. Nesundavala své dlaně z jeho ramenou, místo toho se pouze tiše smála za jeho zády, dlaněmi mu přejela po pažích a postavila se vedle něho. „Třeba zahřeje tvé ledové srdce," řekla mu. Smála se, Sévil také, ale přitom tušil, že měla pravdu – jeho odtažitost byla nepěkná.

To, jak se ho Sina dotkla, když mu dala jeho kabát, byl ten nejintimnější dotek, který od ní kdy pocítil. Překřížil ruce, položil si dlaně na ramena, kde si pamatoval její ruce a představoval si, že se jich dotýká. Snažil se je vnímat stejně, jako se při jiných nocích snažil vzpomínat nad teplem od Contona, ale nemohl – uplynula už dlouhá doba.

Zalkl se, cítil, jak se mu v krku vytváří knedlík, který mu nedovolal dýchat.

Vzpomněl si na otce a to, jak se usmál, když svého syna poprvé spatřil v tom kabátě s medailonem. Bylo to naposledy, co ho nazval synem a ne titulem, ale usmíval se. A to on nikdy nedělal.

Pevně zatnul zuby.

V hlavě viděl matku, která ho políbila na tvář a upravila mu límec před jeho první výpravou, kdy měl poroučet svým mužům.

Pokusil se nadechnout.

Cítil, jak mu jeho sestry tisknou dlaně, když ležel na lůžku s horečkou a netušil, zda přežije své zranění.

Zalkl se.

Slyšel v hlavě slova muže z pobřeží, který mu řekl, že se Sina vdala a odjela s manželem na ostrovy.

Dlaní si přikryl ústa, která se mu třásla.

Šimraly ho prsty, kterých se Conton poprvé dotknul, když stáli u kašny ve městě dem poté, co je generál Ruhaw představil.

Nedokázal ovládnout slzy.

Třásl se, snažil se ovládnout své tělo, ale nemohl nic dělat. Pouze klečel na zemi zakrytý svým kabátem, dusil si dlaní vzlyky, které mu vycházely z úst a uvědomoval si jednu věc – nestýskalo se mu po domově, ale po lidech.

A vrátit mu rodinu nebo ty, které miloval, mu Remarcové vrátit nemohli.