Kapitán z popelu a hvězd

LVIII.

 Sévil na té místnosti miloval zeď proti prostorným vysokým oknům, skrze které slunce házelo své paprsky na důkladnou malbu, která se postupně více a více doplňovala. Vše začínalo v levém dolním rohu a pokračovalo vpravo. Valná část zdi byla vymalována stále v barvě moře, protože nebylo známo, jak země na tom místě vypadá. Byla to mapa. Tiberath byl podrobně zakreslen s jeho největšími městy a každých pár let byl pozván kartograf, který dodělával nově nalezená území.

Sévil stál čelem k mapě, prohlížel si ostrovy starých Orwelů, které byly nakreslené pouze jako tmavě zelené lesy s plážemi okolo. Bernart tvrdil, že Orwelové by vymřeli, kdyby se nepřidali k Tiberathu, ale čím více Sévil rostl a dospíval, chápal, že by Orwelové skutečně vymřeli. Tiberathé by je zabili a vzali by si jejich území, ač ho považují za zbytečné a dobré možná tak ktěžbě dřeva a rybolovu.

Conton byl více zaujat zbytkem místnosti, kterou tvořily převážně knihy, ze kterých se Sévil učil. Listoval mezi stránkami, prohlížel si zdobené kožené vazby a pomalu po nich přejížděl prsty.

„Tohle všechno si měl jako dítě k dispozici pro studium?" zajímal se Conton se zaujetím. Posadil se do jednoho křesla, svou hůl si odložil vedle sebe a uchopil těžkou knihu v černé vazbě, jejíž obsah Sévil neznal.

„Všichni jsme museli takto studovat. Kiana, já a i Lila," odpověděl. „Vsadím se, že do toho otec nutí i ty tři, co si s matkou osvojili," dodal podrážděně.

Conton k němu zvedl zrak, nechápavě nahrbil jedno obočí, ale Sévil nad tím mávl rukou, aby to nechal být. „Adoptovali tři sirotky," vysvětlil prostě bez původu, kde se sirotci vzali.

„To je od nich milé," usmál se Conton povzbudivě, zaklapl knihu a položil ji na stolek. Sévil se posadil do vedlejšího křesla, opřel si tvář o dlaň a sledoval Contona. „Závidím vám. Já se číst naučil až v dvaadvaceti, když jsem se stal poručíkem."

Sévil se zamračil. Uvědomil si, že o Contonovi nic neví. Moc o sobě nemluvil, rodinu neměl až na jednoho bratrance a Sévil se ani nevyptával, odkud pocházel. Myslel si, že je obyčejným významnějším vojákem, jehož předek byl mezi prvními, kteří začali ovládat nová území a Conton už pouze dodržoval rodiné tradice. Je však Orwelem, uvědomil si Sévil. A také pochopil, že byl vůči jeho původu arogantní.

„Odkud pocházíš?" zajímal se Sévil.

Conton se usmál: „Z ničeho."

„Z ničeho?"

Conton přikývl. „Můj děd přišel se svou těhotnou ženou z ostrovů Orwelů nedobrovolně. Neměli nic, neznali měnu a zdejší jazyk. Zůstali žít ve čtvrti tak chudé, že kanálová krysa k obědu pro ně byla požehnáním od Boha. Dali život mému otci, který jako dítě sotva přežíval v chudobě v neustálém hladu a vědomí, že z toho místa nikdy v životě neodejde. Narodil se slepý. Nemohl se přidat k armádě, takže naděje na lepší život se mu obloukem vyhla. Navíc byl sotva šestnáctiletý, když jsem přišel na svět já. Matka zemřela, co bys také v tak chudé čtvrti očekával? Krátce po ní přišla o život i má pramáma s otec. Byla to epidemie, na kterou může pamatovat pouze tvůj otec a možná ti o ní někdy řekl. Skolila z každé rodiny alespoň jednoho a mezi chudými byl zázrak, pokud přežila alespoň půlka rodiny. Zůstal jsem se svým dědem, který si přál, abych žil lepší život, než byl předpovězen jim. Neučil mne ani jazyku Orwelů, protože si přál, abych se odpojil od národa, kterému byla předpovězena zkáza ve slumech. Ve čtrnácti jsem se přidal k armádě, odcestoval na svou první výpravu a vrátil se do spáleniště. Léto bylo suché a stačil pouze malý plamen, který spálil domy ze dřeva, slámy a mízy na popel. Děd zemřel v ohni a já zůstal sám společně s klukem, který se tam z armády vrátil se mnou. Nikdy jsem ho neměl moc rád, ale když jsme se vrátili na místo, kde jsme vyrostli, přeživší byli pryč a už jsme je nikdy neviděli. S Elrubem Thinkem jsme zůstali spolu. Mnoho jsme nenamluvili, nevnímali existenci toho druhého, pouze jsme byli ve stejném pluku a tvrdili jsme, že jsme bratranci, abychom nebyli rozděleni.