Kapitán z popelu a hvězd

XLVII.

 Slunce viselo nad jejich hlavami, bylo poledne a Sévil stál před branami místa, kde se narodil a vyrůstal. Díval se na černé vysoké zdi, kterým vévodila brána z rudohnědého dřeva s vyrytým rodinným znakem.

Stál vedle generála Gimse, který byl rovný jako proutek, což nasvědčovalo tomu, že se více než hrdosti z navrácení syna bál muže, kterého i přes dlouholetý důchod respektoval a odmítal namítnout jediného slova vůči němu. Sévil tomu muži říkal otče.

Ostatní muži stáli vyrovnáni za jejich zády, stejně rovní jako generál Gims, ale Sévil si nemohl pomoci. Ramena měl povislá, oči přivřzené a trochu se hrbil. Alespoň do té chvíle, než zaslechl zavrzání a brána se začala otevírat. Rozevřel oči, a když světlo začalo pronikat skrze mezeru mezi křídly, narovnal se, vypnul hruď a pootevřel rty.

Chyběl mu však zápal. Ta nebezpečná jiskra, kterou zdědil po otci a která děsila všechny okolo. Jedovatý úsměv hada a nenasytné oči šelmy, která byla připravená zaútočit. Chyběl mu jeho ladný pohyb těla podobný žralokovi.

První, koho za branou spatřil, byl otec. Stáli přímo proti sobě. Sévilův otec v čisté bílé košili s vysokým límcem, tmavě modrými kalhotami s vysokými botami, zatímco Sévil ve špinavém velitelském kabátě, obnošené košili z hrubé tkaniny a v mnohokrát roztržených a zašitých kalhotách, kterým na pravé noze chyběla část nohavice. A v jedné botě. Hleděli na sebe jako dva staří nepřátelé, kteří se setkali na bitevním poli, aby po letech rozhodli o vítězi jejich sporu.

Když si přestal všímat otce, spatřil matku, která se držela Bernartovi paže. V očích se jí už z té dálky leskly slzy, rty měla pootevřená a zestárla. Dříve měla jeden jediný pramen šedých vlasů, ale v té chvíli měla vlasy od hlavy již zcela šedé, pod očima velké pytle a značně pohubla jako Sévil. Skrývala se však pod lehkými, ale dlouhými tmavými šaty a tak si Sévil její postavy mohl všimnout pouze ve chvílích, kdy se do jejího těla opřel vítr.

Vedle otce stála Kiana s Lilou. Obě dvě byly zcela jiné. Drobná Lila vyrostla do výšky, vlasy měla kratší, křivky jejího těla se začaly objevovat. Kiana měla vlasy spletené ve svém obvyklém copu na zádech, avšak neměla své jezdecké kalhoty a blůzu. Měla prosté šaty v barvě indigu, které si drtila v dlaních nad stehny.

Ti, kteří stáli po boku Sebrise Sévil pouze krátce přejel pohledem. Poznal v nich tři sirotky, kvůli kterým se pohádal s matkou. Chlapec, který převyšoval Lilu byl hubený, ale s širokými rameny. Dvojčata už nebyla tak pohublá, měla na sobě stejné zelené šaty a držely se každá za jednu ruku chlapce.

Sévil se zhluboka nadechl a vykročil jejich směrem. Snažil se ze všech sil nekulhat na svou nohu, ale bolest ze strupů tam stále byla a on si nemohl moc pomoci. Snažil se kousat do tváří, ale nikterak to nepomáhalo.

Udělal však pouze pár kroků, ještě nestál ani mezi branou, když se Sebrise pustila svého manžela, nadzvedla si šaty, aby nezakopla a vyběhla ke svému synovi, kterému padla kolem krku. Dříve by Sévil svou matku udržel, ale byl zesláblý. Prohnul se pod její váhou, umělá noha se mu zvrkla a jen tak tak nedopadl na zem. „Jsi zpět," vzlykala mu do ramene. Držel ji co nejpevněji u sebe mohl, ale jeho oči patřily okolí. Rozhlížel se okolo sebe, očima přejížděl po služebnictvu, které se rozmístilo za Sévilovou rodinou, ale nemohl tam najít toho, koho hledat. Zaskřípal zuby, přimhouřil oči, upřeně se podíval na Kianu a poté ho spatřil. Vyšel z boku nádvoří, kam Sévil předtím neviděl. Ruce měl svěšené podél těla, pěsti pevně zatnuté, vlasy svázané ve svém světlém culíku a na hrudi se mu leskl nový medailon, který mu předal král.