Kapitán z popelu a hvězd

LI.

 Sévil měl na jazyku mnoho slov, která chtěl tě stařence říct, ale ani jedno z nich nebylo nijak lichotivé nebo milé. Pouze jízlivá a nepřátelská slova, aby se nepletla do jeho modlení, protože stejně žádný Bůh neexistuje a tedy se nemusí ani modlit správně. Kousl se však do jazyka a nedovolil si říct zcela nic.

Vstal, otočil se čelem ke stařence, která se před ním hrbila a dosahovala tak výšky sotva pod jeho srdce.

Stařenka v rukou držela drobnou svíčku, kterou chtěla ve svatyni zapálit. Sévil jí proto uhnul, aby mohla vejít dovnitř a zůstal stát venku na sluníčku se zamračenýma očima, protože nestačil říct vše, co chtěl, než byl nepřímo ze svatyně vyhozen. Stařenka si opatrně klekla k Sévilově svíčce, zapálila o ni svou a položila ji vedle něho. Na krátko zavřela sinalé oči a následně je otevřela, pootočila se k Sévilovi a požádala ho, zda jí pomůže vstát.

Natáhl se k ní, nabídl ji ruku, aby se chytla, druhou ji přidržel za záda a pomalu ji vytáhl na nohy. Takřka nic nevážila a určitě by byl schopen ji i nést jako dítě.

„Jsi milý, chlapče," řekla mu, lehce stiskla jeho ruku a vyšla ven na slunce, kde si dlouze povzdechla. „Ale je nezvyklé tě tu vidět," dodala.

„Můžete si snad pamatovat všechny, kteří sem jdou?" zajímal se Sévil.

„Mohu si pamatovat také, kteří sem mají dlouhou cestu. Nejsi čistokrevným Orwelem, ale synem mocného Tiberatha a tvé jméno je známo křížem krážem tímto světem. Mockrát si zde nebyl a čím starší jsi byl, tím méně si toto místo navštěvoval. Vím to."

„Nikdy jsem k Ysethimu neměl blízko," přiznal Sévil.

„Nazýváš ho jménem," upozornila ho tiše, zvedla k němu zrak a pousmála se, „to ti, kteří k němu blízko nemají, nedělají."

„Proč?" nechápal.

„Úcta," odpověděla, „pro mnohé je někým větším a proto si nedovolí říct jeho jméno, jako nenazýváme své otce jejich jmény. Ale ti, kteří k němu mají blízko, ho považují za přítele, jehož jméno smí pronést."

Sévil netušil, co by měl říci. Zda se omluvit, že použil jeho jméno, když nepovažoval Ysethiho za svého přítele a nebyl mu blízko, anebo poděkovat za osvětu, kterou mu dala. Napadla ho však otázka, která ho zajímala: „Jak ho nazýváte Vy?"

„Ysethim, už po mnoho let, kdy jsem našla vnitřního Hrdinu, jsem se odhodlala ho tak nazývat."

Něco na jejích slovech Sévila zaujalo a byl si jist, že pokud se zeptá této Orwelky, zjistí nejspíše odpovědi na více otázek, které ho v životě trápily a nemohl na ně najít žádné odpovědi.

„Můžete mi toho říct o Orwelech a Bohu více?" zeptal se.

„Jistě, Sévile Malciusi," usmála se na něho.

„Stačí pouze Sévile," namítl.

Roztáhla vrásčité rty do dlouhého úsměvu a řekla mu první věc: „Orwelové se vždy nazývají celým jménem. Jedině tak je zachováno, kým jsme."

•••

Její jméno znělo Tiana Stach a žila kousek od svatyně v místě, kterému Sévil soukromě přezdíval díra. Byla to vesnice pod kopcem sestavená z toho, co zbylo a žili v ní většinou pouze Orwelové a ti, kteří byli odmítnuti společností. Orwelové tam žili tak, jak žili dříve na ostrovech – pouze z mála, co dostali od přírody a od sebe samých –, zatímco ti ostatní neměli nic a proto neměli na výběr. Tiana Stach byla vdova, žila v rozpadající se chatrči ze dřeva, která se skládala pouze z jednoho drobného pokoje s krbem, pelestí a dvěma židlema se stolem v rohu. Sévil se musel i přikrčit, když procházel dveřmi dovnitř. Mlhu nechal uvázanou před domem u polorozpadlého plotu a usadil se na jednu posadil, jak ho Tiana Stach vyzvala. Sévil si všiml, že kromě jednoho malého keramického hrnce na plotně a drobné truhly u postele nemá z hola nic. Stále to však bylo víc, než měl on celý rok. Avšak Tiana Stach tak žila kdo ví jak dlouho, možná dokonce celý život.