Jsi moje melodie ✅

Epilog

Nikdy v životě jsem si neuvědomil, jak je těžké v určitých chvílích zůstat silný. Prošel jsem si už několika životními zkouškami, kdy jsem měl pocit, že je nezvládnu. Ale při žádné z nich jsem si nepřipadal tak slabý a bezmocný, jako při sledování taxíku, jehož kufr se pomalu plnil zavazadly.
Paní Wilsonová je pomalu nosila z domu a její manžel se synem je skládali dovnitř auta. Sledoval jsem všechny Jonovy pohyby. Byly stejně oproštěné od života, jako jeho oči. Když na něj pan Wilson mluvil, musel mu některé věty často opakovat podruhé, aby je Jonathan vůbec postřehl.

,,Poslední!" Zavolala ode dveří paní Wilsonová, položila na zem dvě sportovní tašky a ještě zaběhla do domu, pravděpodobně vše naposledy zkontrolovat.
Sledoval jsem, jak pan Wilson Jonathanovi něco tiše řekl, načež mu stisknul rameno a odešel pro poslední věci. Jonathan chvíli v klidu stál s rukama v bok a koukal do země, než se otočil a vydal se ke mně. Sledoval jsem, jak pomalu jde se sklopenou hlavou přes silnici a sedá si vedle mě na obrubník.
Chvíli jsme oba dva mlčeli. V těchto chvílích člověk ztrácí jakoukoliv schopnost jasně uvažovat. Cítil jsem, jak mi zadržovaný pláč pomalu drtí hrdlo a jak se mi nedostává kyslíku. Hlava se mi začala motat a než se mi stihlo zatmět před očima, s prvním tichým vzlykem jsem se schoulil Jonathanovi do náručí.

,,Pšš," chlácholil mě, ale slyšel jsem, jak se mu hlas taky klepe. ,,Nový Zéland není zase tak daleko."

,,Jen na druhé straně světa," zamumlal jsem mu do silné zimní bundy.

,,Záleží na tom, z které strany mapy to vezmeš."
Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se mu do očí. Měl je zalité slzami, ale zároveň se na mě upřímně usmívaly.

Naposledy jsem popotáhl a ještě ho objal. ,,Stejně tě nikam nepustím."

,,Jonny!" Ozvalo se ve stejnou chvíli. Odtáhli jsme se a podívali se směrem k taxíku. Oba jeho rodiče už stáli u dveří a sledovali nás. Hrdlo se mi opět sevřelo.

,,Vážně nechceš jet s námi na letiště?" Zeptal se mě Jon.

Povzdechl jsem si. ,,Už jsme se o tom přece bavili. Stejně bych s vámi mohl jen po odbavení zavazadel."

,,Já vím, já vím," přikývl a zabořil mi hlavu do ramene.
Nic víc už jsme neřekli, dokud na nás jeho rodiče opět nezavolali, jelikož taxikář už nechtěl čekat.
Chytil jsem Jonathana za tváře a zvedl jeho obličej směrem ke svému. I teď na konci zimy měla jeho kůže stále tmavý odstín, jen jeho pihy se někam ztratily. Všechna souhvězdí i galaxie zakryla temná mračna lednových nocí. Jeho tváře tak teď zdobily pouze slzy stékající dolů, kde se vpíjely do šály.

,,Šest měsíců," řekl jsem a usmál se.

Jon přikývl. ,,To je chvilka."

,,Budeme si volat. Každý den."

,,Ráno a večer," řekl rychle a stiskl má zápěstí.

Zasmál jsem se. ,,Klidně i odpoledne."

,,Ale co časový posun? Co když ty budeš spát, když já budu vzhůru a ty zase budeš vzhůru, když já budu spát a -"

,,Jone," Zarazil jsem ho prstem na jeho rtech. ,,Nějak to vymyslíme. Zvládneme to."

,,Jo. Jo, to já přece vím," vydechl a znovu mě objal, tentokrát jen na chvíli. Když se zase odtáhl a jeho pohled se soustředil jen na mé rty, zhluboka jsem se nadechl a přitáhl si ho blíž.
Bylo to jako poprvé. Náš první polibek byl úplně stejný, jako ten poslední.

Opět jako by ve mně vybuchl obrovský ohňostroj. Soustředil jsem se jen na jeho rty. Jak se jemně otřely o ty mé, než se přitiskly úplně. Jak mi vášnivě mnul spodní ret a jemně mě tahal za vlasy. Pomalu ale jistě jsme opět padali do krásné věčnosti. Všechno to bylo dokonalé. Všechno.
Dokud tu krásnou chvíli nepřerušila myšlenka na konec.
Naše rty se od sebe pomalu odtáhly. Naposledy jsem se zhluboka nadechl Jonathanovi vůně a snažil se si ji co nejlépe zapamatovat. Najednou mi půl roku přišlo jako další věčnost, tentokrát však ne tak sladká a opojná, jako naše polibky, nýbrž krutá a srdcervoucí. Věčnost bez Jonathana.
U taxíku mě ještě objali i Jonathanovi rodiče. Paní Wilsonová mi něco říkala, ale nedokázal jsem přes šum v uších rozluštit co.
Nakonec jsme u otevřených dveří auta zůstali zase stát jen my dva. Jonathan se zhluboka nadechl a chtěl něco říct, když hučení motoru přerušil něčí výkřik.