Jsi moje melodie ✅

o3

Když jsem vybíhal schody do druhého patra, poprvé za dobu své existence na této škole jsem si při tom zvesela pobrukoval a bral schody po dvou. Dlouhými kroky jsem se dopravil do třídy a zabloudil pohledem k Jonathanovi, který na mě mimořádně nekoukal, a pak skočil do lavice.

„Ahoj, Rone," zářivě jsem se usmál.

Ron se na mě pomalu otočil a nakrčil čelo. „Naz-dar," řekl poněkud zaraženě.

„Jak se máš?" zeptal jsem se.

Ronovi vyjelo jedno obočí vzhůru. „Ty sis něčeho šlehnul, nebo tak něco?"

Zamyšleně jsem přihmouřil oči. „Ne, proč?"

„Ale nic," řekl rychle Ron a zase se ke mně otočil zády, zrovna když do třídy vešla paní Paulsonová.

„Dobré ráno," řekla jako vždy bez toho, aby se na nás podívala a položila na stůl štos papírů větší, než obvykle bývá. „Asi už tušíte, co vás čeká," Celá třída pochopila a sborově nesouhlasně zamručela. „Jako každým rokem, i letos vás čeká týmový projekt. Utvoříte dvojce a vyberete si nějaké téma. Letos se budeme bavit o globálních problémech."
Nakonec pokynula, ať si sesedneme do dvojic.

Otočil jsem se na Rona. Ten však nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Sorry, brácho, už jsem se domluvil s Courtney."

„Děláš si srandu?" znechuceně jsem zaklonil hlavu. Ron jen pokrčil rameny. Protočil jsem očima. „Ty seš teda fakt kámoš, Coopere."
S povzdechnutím jsem se rozhlédl po třídě. Téměř všichni se už usadili. Paní Paulsonová si nespokojeně založila ruce v bok a zamračila se na mě.

„Pane Andersone, umíte počítat do dvou?" zeptala se. „Pokud jste si nevšiml, vy a pan Wilson jste jediní, co zůstali. A kolik je jedna a jedna?"

Trochu strnule jsem se otočil dozadu a ztěžka polkl. Z předposlední lavice se na mě culil Jonathan, bradu podloženou dlaněmi s pohledem malé holčičky, když jí řeknete, že půjdete na zmrzlinu. Když na mě zamával, protočil jsem očima a otočil se dopředu, kde se na mě znovu zamračila paní Paulsonová. S dalším protočením očí - dnešní den by se dal nazvat Dnem protáčení očí - jsem si posbíral věci, a co nejpomaleji to šlo jsem se došoural až dozadu. Na jeho tváři panoval vítězoslavný úsměv. Spokojeně se opřel do židle. S povzdechnutím jsem si sedl a odsunul se tak daleko od něj, jak to jen školní lavice dovolovala.

„Takže, Tommy," začal a hluboce se mi zadíval do očí. Bolestně jsem svraštil čelo. „Vypadá to, že teď spolu budeme trávit víc času."

.//Tak jaký máte zatím názor na Toma a Jonathana? Koho máte radši? :D

team #jommy

ElenWh