Jsi moje melodie ✅

1o

Jonathan

Vylovil jsem ze zadní kapsy kalhot mobil. Byly čtyři minuty po půl sedmé. Byl jsem tu brzo. Rozhlédl jsem se kolem. Malá předzahrádka jejich domu byla vzorně upravená. Trávník měl předepsanou velikost, keře šíleně nerostly do všech směrů a ve spárách kamenného chodníčku, na kterém jsem stál, nebyl žádný plevel.
Kdybych obyvatele domu neznal, přišlo by mi to ujeté. Ale bydlel tu Tommy Anderson, kluk s uklizeným pokojem. Na světě mě už nic nemohlo překvapit víc.
Otočil jsem se k ulici. Přesto že bylo teprve září, slunce už pomalu zbarvovalo oblohu do zlata a lampy veřejného osvětlení už ozářily chodníky studeným světlem.
Nespokojeně jsem našpulil rty. Bylo mi trapné přijít na návštěvu o dvacet minut dřív, ale když tady budu takhle stát, budu vypadat jako komplic nějakého zloděje, který teď rabuje jejich dům, a já hlídám, jestli někdo nejde.
S konečným rozhodnutím jsem rázně vykročil ke dveřím a když jsem se natahoval po zvonku, dveře se sami od sebe otevřely.

„Pojď dovnitř, prosimtě, vypadáš, jako bys nás chtěl vykrást," slyšel jsem zevnitř Toma. Proklouzl jsem dveřmi a neodpustil si dvakrát zazvonit na zvonek.

„Budu to muset udělat i u nás doma, rodičům by se to líbilo," prohodil jsem, ale zřejmě mě nikdo neslyšel.
Za zvukem řinčícího nádobí jsem došel do kuchyně, kde už bylo téměř vše připraveno.

„Zdravím," ozval jsem se, aby si mě všimli.
Tomova máma se ke mně prudce otočila.

„Jonathane!" zvolala vesele a hned se na mě vrhla. Dala mi polibek na obě tváře a rodičovsky stiskla ramena. „Jsem moc ráda, že jsi nakonec přišel."

„Ta je pro vás," usmál jsem se a podal jí růžovou kytici. Přísahám, že se začervenala a odcupitala ji dát do vázy na prostřený stůl. „Chcete s něčím pomoct?"

Tom chvíli zmateně koukal kolem sebe, než upřel své oči na mě. Vypadal poněkud unaveně.
„Něco by tu bylo," řekl. „Ale nebude se ti to líbit."
Než jsem stihl cokoliv namítnout, popadl mě za loket a vedl nahoru do patra. Nešli jsme však do jeho pokoje, ale do dveří naproti. Tom zaklepal a opatrně je otevřel.
V pokoji bylo přítmí, jediným zdrojem světla byla malá modrá lampička na stole u postele.

„Alex?" otázal se Tom. Ještě stále mě držel za zápěstí, jeho dlouhé prsty by ho mohly obemknout snad skoro dvakrát a ruku měl děsivě studenou. „Někoho ti vedu."

„Jdi pryč," ozvalo se.
Tom si povzdechl a vyvedl mě znovu před dveře. Až teprve tehdy pustil mou ruku.

„Máme problém," řekl. „Máma chce, aby si Alex vzala sukni. Po tom, co se pohádaly, se ségra zavřela v pokoji a odmítá jít dolů."

„A po mně chcete, abych ji přesvědčil," přikývl jsem chápavě, stejně jako Tom. „To bude hračka."
Naznačil jsem vyhrnování rukávů a vešel zpátky do dětského pokoje. Dveře se za mnou zavřely.
Tiše jsem procházel mezi autíčky a dřevěnou drahou pro vlaky. Zřejmě jsem chápal, proč si Tomova sestra nechce tu sukni obléct.
Drobné děvčátko s divokými kudrnatými vlasy jsem našel sedět za postelí. Kolena měla přitáhlá k hrudi a o ně opřené čelo.
Opatrně jsem se posadil vedle ní a rozhlédl se kolem.

„Máš moc pěkný pokojík," řekl jsem po chvíli, ale holčička nijak nereagovala. Nevzdával jsem to. „Ty jsi Alex, že? Já jsem Jonathan."
Moje ruka, kterou jsem jí podával, chvíli jen tak visela ve vzduchu, než Alex zvedla hlavu. Překvapilo mě, že neměla oči zarudlé od pláče.

„Ty jsi Tomův kamarád?" Přikývl jsem se semknutými rty. Odvrátila ode mě pohled někam ke zdi naproti. „Poslali tě, abys mě přesvědčil, že si mám vzít tu blbou sukni, co?"

„Jo," přikývl jsem bez okolků, což ji překvapilo. „A vezmeš si ji?"

„Ne," řekla okamžitě.

„Ani když to trochu vylepšíme?" mrknul jsem na ni. Obličej se jí rozzářil a už běžela ke skříni. Ukázala mi hromádku oblečení, kterou si měla obléct. Měla tam košili, sukni a bílé puntíkaté podkolenky. Pokynul jsem k ní hlavou. „Máš nějaký oblíbený prďácký tričko?"
Podle jejího ďábelského úsměvu jsem usoudil, že ano. Chvíli se hrabala ve skříni, než mi podala černé triko. Rozložil jsem ho a vykoukl na mě znak Guns N' Roses. Musel jsem se začít smát. „Kolik že ti je?"

„Už skoro jedenáct," řekla hrdě.
Když mě přešel smích, zamyšleně jsem se zadíval na hromádku oblečení.
Alex na mě trpělivě koukala, než jsem nadšeně vyjekl a nahnul se k ní, abych jí pošeptal můj tajný plán.

O chvíli později jsem už stál opřený o dveře Tomova pokoje a čekal, než se Alex obleče.
Když vylezla ven v růžové sukni a metalovém tričku, hrdě jsem se usmál. Klekl jsem si k ní a zastrčil jí triko za lem sukně, načež jsem k ní zvedl pěst.
„Dobře jsme to vymysleli, nemyslíš?"
Alex se smíchem ťukla pěstí do té mé, popadla mě za ruku a už jsme společně utíkali dolů ze schodů.

V kuchyni už to žilo. Mezi lidmi jsem poznával pihatou tvář Tomovi sestřenky Amelie. Dál tu byli nejspíš její rodiče, paní o něco málo starší, než paní Andersonová. Byly si neuvěřitelně podobné. Po jejím boku stál vysoký mohutný pán se srandovním knírkem, který se zrovna bublavě smál nějakému svému vtipu, a u stolu se ještě kočkovali dva kluci, jeden mladší než Alex a druhý zhruba patnáctiletý. Zřejmě Ameliiny bratři.
Našel jsem v davu Tomovi modrozelené oči a zamával na něj, stejně tak i Alex.

„Jak ty to děláš?" zeptal se se smíchem, který však ustal, když spatřil oblečení své sestry.

„Alex?" ohlásila ji poněkud vyjeveně máma. „Co to máš proboha na sobě?!"

„To jsme s Jonathanem vybrali," usmála se na mě.
Máma si k ní klekla a pořádně si ji prohlédla. Zastavila se u nohou.

„Čí jsou tohle ponožky?" zeptala se. Tiše jsem si odkašlal a vyhrnul si nohavice, pod nimiž se skvěly bílé puntíkaté podkolenky - teda spíš dopůllýtky - zatímco Alex měla na sobě moje černé ponožky, které by měla skoro do půl stehen, kdyby jí nebyly velké a nespadly až ke kotníkům.

„Říkali jste, že ji mám donutit vzít si sukni. A sukni má, no ne?" ukázal jsem na děvčátko po mém boku.
Paní Andersonová se napřímila a s povzdechnutím si založila ruce v bok.

„Ty máš neskutečné štěstí, že tě mám tak ráda, Jonathane," poplácala mě po tváři.

Aniž by Alex pustila mou dlaň, vešli jsme do kuchyně, kde už nás pozorovala druhá rodina.

„Anno, tohle je Jonathan, Thomasův kamarád. Jonathane, tohle je moje sestra Anna, její manžel Derek a děti Simon, Lucas a s Amelií se prý už znáš," představila nás Tomova máma.

„Teší mě," usmál jsem se. Viděl jsem, jak se na mě manželé divně dívají. Měla to být rodinná večeře a já jsem vetřelec. Tohle bude zajímavý večer.

.//No, myslím, že na necelých 1100 slovech bychom to mohli uzavřít, ne? :D Co říkáte na první kapitolu z Jonova pohledu? A na malou Alex? :D

Jinak, na takový přísun kapitol si nezvykejte :D Dnes je to mimořádné, berte to ode mě jako dárek k mým narozeninám :*

ElenWh❤