Jsi moje melodie ✅

12

Seděl jsem na posteli opřený o zeď a se semknutými rty psal do bloku jedno slovo za druhým. Nemusel jsem nad nimi nijak přemýšlet, jako by se psala sama, sama tvořila řádky, verše a píseň.
Inkoustové pero se zastavilo v půli slova a vytvořilo kaňku, když se ozval zvonek.
Se svraštěným obočím jsem se podíval na hodinky, které ukazovali půl desáté večer. Kdo by zvonil takhle pozdě?
Seběhl jsem dolů do chodby, kde jsem se potkal s mámou, ale ke dveřím jsem došel první. Stále s nakrčeným obočím jsem dveře otevřel, ale napjatý obličej se náhle uvolnil.
Ve dveřích stál Jonathan s přihlouplým úšklebkem a za jeho zády dva dospělí.
Žena měla vlasy spletené do drobných copánků, jejichž konce se jí houpaly kolem boků, muž měl vlasy po ramena stažené do malého culíku na zátylku.
Těkl jsem pohledem z muže na Jonathana a bylo mi hned jasné, kdo ti dospělí jsou.

„Dobrý večer," řekla klidným hlasem žena a napřáhla ruku k mojí mámě. „Moc se omlouváme, že rušíme takhle pozdě v noci. Jsem Rebecca, Jonova matka."

„Stalo se něco?" zeptala se starostlivě máma, když jí a jejímu muži tiskla ruku.

„Bohužel, změnili plán naší schůzky, takže musíme odjed hned teď, ale Jonathan nemůže s námi. Budeme pryč celý týden a nechceme, aby zameškal školu hned na začátku."

„A jak s tím souvisíme my?" nadzvedla máma obočí.

„Je nám to vážně velmi nepříjemné," z ženina hlasu byla doopravdy slyšet lítost. „Ale náš dům se ještě opravuje, doteď jsme spali s karavanu a ten teď potřebujeme na cestu, Jon nemá kde spát."

„Takže chcete, aby přespal tady?" dokončila máma.

„Nechceme vás nijak obtěžovat, ale nikoho jiného tu neznáme a Jonathan o vás moc pěkně mluví," usmála se Rebecca. Úšklíbl jsem se směrem k Jonathanovi, pohled mi oplatil. Bylo mi jasné, že mu jde o sušenky.

„No," založila si moje máma ruce v bok. „Pokud to klukům nebude vadit, myslím, že to není problém."

Následovala spousta děkování ze strany Jonathanových rodičů, čehož jsme se my dva už nemuseli zúčastnit a proklouzli jsme do obýváku.

„Něco nás k sobě pořád táhne, Tommy," prohlásil. „Řekl bych, že je to osud."

„Jo," přikývl jsem. „A nebo mám špatnou karmu."

Jonathan mě praštil pěstí do ramene. „Nebuď furt takovej morous. Bude sranda! Celý týden se od tebe ani nehnu."

„Jupí," křečovitě jsem se usmál, načež jsem schytal další ránu, což už můj smích spustilo doopravdy.

.// Tadá! Tak tady je začátek #jommy dobrodružství. Jak si myslíte, že se to bude vyvíjet dál? :D

ElenWh❤