Jsi moje melodie ✅

o2

Další den jsem přišel do školy dřív. Šatny byly ještě téměř prázdné, stejně jako skříňka vedle té mé. Zamračil jsem se, když jsem se přistihl, že na ni už několik sekund koukám, jako bych čekal, že se něco stane. Zamračil jsem se ještě víc, když jsem se sám sebe zeptal, proč mi na tom tak záleží.

Radši jsem zabouchl dvířka a vyběhl z šaten dřív, než by se tam onen Jonathan, nad kterým jsem neustále od včerejšího rána přemýšlel, objevil.

Pohodlně jsem se uvelebil na židli, otevřel sešit a předem věděl, že se dnes nebudu moct soustředit, ať bych se sebevíc snažil. Sevřel jsem ruku v pěst. Potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky. Nervózně jsem poklepával tužkou o stůl a podupkával si nohou.

Ron se na mě zmateně otočil. „Co je to s tebou, chlape?"
Našpulil jsem rty, ale neodpověděl. Sám bych to totiž rád věděl. I když jsem si nedokázal připustit, že něco tuším.
Když zazvonilo, zvedl jsem oči od prázdného sešitu a nenápadně – tedy alespoň trochu – se otočil a podíval směrem k předposlední lavici. Byla prázdná. Sklopil jsem oči a zase se otočil, když ležérním krokem vešel do třídy Jonathan, zastavil se a rozhlédl po třídě. S pootevřenými ústy jsem na něj koukal. Když se naše oči střetly, rychle jsem cuknul pohledem dolů a něco zapsal do sešitu. Napočítal jsem do deseti a oči znovu zvedl jeho směrem. Překvapeně jsem hekl, když jsem zjistil, že na mě pořád kouká. Jeden koutek mu pobaveně vyjel nahoru. Vytřeštil jsem na něj oči, on na mě mrknul a odešel do své lavice. Vydechl jsem všechen zadržovaný vzduch z plic a nervózně se zavrtěl na židli. Nakoukl jsem přes rameno dozadu do třídy a střetl jsem se znovu s jeho očima. Na tváři mu pořád pohrával onen pobavený úsměv a do rytmu ťukal tužkou do lavice. Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou, čímž jsem neúmyslně jeho úsměv ještě víc prohloubil.

Zbytek dne se mi úspěšně dařilo se Jonathanovi vyhýbat, což bylo celkem dobrodružství, vzhledem k tomu, že jsme spolužáci. Všechno se to ale pokazilo, když jsem vešel do šaten a on stál u své skříňky. Proklatá skříňka, pomyslel jsem si. Zhluboka jsem se nadechl a se sklopenou hlavou vešel mezi lidi u skříněk, až jsem se prodral k té svojí. Honem jsem ji odemknul, abych se mohl schovat za dvířka, ale to už zpoza těch druhých vykoukla jeho hlava.

„Čau," řekl zvesela. Jen jsem kývl na pozdrav a dál schovával červeň svých tváří ve stínu skříňky. To ho však neodradilo. „Ty jsi Tommy, že?"

„Thomas," opravil jsem ho, což opět způsobilo, že se ušklíbl.

Natáhl ke mně ruku. Chvíli jsem ji pozoroval a přemýšlel, jestli je to dobrý nápad, ale nakonec jsem mu ji stiskl a hluboce se mu zadíval do očí.
„Rád jsem tě poznal, Tommy," řekl, pustil mou ruku a otočil se k odchodu.

„Jsem Thomas," řekl jsem si tiše sám pro sebe, a aniž bych to zamýšlel, zeširoka jsem se usmál.

.//Vítám vás u nové kapitoly :) Chtěla jsem vám jen poděkovat za to, jak jste úžasní a jaký úspěch měla první kapitola! Sešla se tu strašně fajnová parta lidí, tak jen doufám, že to tak zůstane a budeme se jen víc a víc zvětšovat :D

Děkuju vám,

ElenWh :)