Jsi moje melodie ✅

34

Domem se rozezněl zvonek. Položil jsem mísu s těstem na stůl a utíkal otevřít. Opět jsem měl ruce celé špinavé a otevíral jsem loktem, což mi chvíli zabralo.

,,Ahoj!" Zvolal vesele Jonathan, když jsem se napřímil. Jeho táta na pozdrav jen pokývl. ,,Máme pro vás ten stromek."

Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, stála vedle mě mamka.

,,Dobrý den. To je ten stromek? No vy jste úžasní!" Chtěla si ho od Jona převzít, ale jeho táta ji naštěstí zarazil.

,,Počkejte, to nemůžete bez rukavic," bez okolků postoupil do předsíně a zul si boty. ,,A navíc, váš je tenhle, ten hezčí. Kam ho chcete odnést?"
Zašli spolu do domu za doprovodu veselého rozhovoru, zatímco mi jsme s Jonem čekali, až zajdou za roh, než jsme se k sobě otočili a políbili se.
Když jsme se odtáhli, Jon si nejdřív pečlivě prohlédl mě, potom sebe a začal se smát.

,,Co je?" Zeptal jsem se dotčeně. Nepřišlo mi na našem oblečení nic vtipného. Já byl navlečený v kousavém svetru s norským vzorem, co jsem loni dostal od mámy, a kolem pasu jsem měl uvázanou zástěru, která stejně nepomáhala, protože mouku jsem měl všude tak jako tak. Jon byl oproti tomu oblečený v montérkách a silné zimní bundě. Měl teď přes Vánoce brigádu v místním zahradnictví, kde mimo jiné prodávali stromky, které měl Jon na starost. Díky montérkám jsem usoudil, že jede z práce.

,,Myslím, že je jasné, kdo z nás dvou je ženský element," procedil při smíchu přes zuby.

,,Ženský element? Co to-" nestihl jsem Jonovi vynadat, jelikož se vrátila máma.

,,Ale notak, Tome! Proč nepozveš Jona dál?" Už ho pomalu tlačila dovnitř, než ji opět jeho táta zarazil.

,,Ale ne, spěcháme domů na oběd, Rebecca na nás čeká," řekl a rychle si nazul boty. ,,Ale máme se vás zeptat, jestli byste všichni tři nechtěli na třetí svátek vánoční k nám na večeři?"

,,Třetí svátek vánoční?" Divil jsem se. ,,Nic takové přece není, ne?"

Pan Wilson se zasmál. ,,Není. Říkáme tomu tak, protože máme tolik rodinných večeří, že nám na to štědrý den a dva svátky nestačí."

,,Copak už máte dům dostavěný?" Zeptala se máma.

,,Z venku už ano, vnitřní místnosti ještě potřebují trochu práce," upřesnil. ,,Ale kuchyně je už funkční, tak bychom vám rádi vynahradili tu večeři z podzimu."

,,Tak to moc rádi přijdeme," usmála se máma a podívala se na mě s očekáváním, že taky něco řeknu. Ale měli jsme s Jonem moc práce v tom hledět si zpříma do očí.
,,Kluci," luskla nám prsty mezi obličeji. Odtrhli jsme od sebe pohled a přesměrovaly ho na ni.

,,To byl nějaký projev zamilovanosti, nebo co?" Založila si ruce v bok.

Zčervenal jsem až po kořínky vlasů, zatímco Jonathan se zasmál a vysvětlil to: ,,To je Kdo dřív uhne, paní mámo," Jon nedávno usoudil, že je divný říkat mámě paní Andersonová, když je rozvedená, a stejně tak ji nazývat jejím rodným příjmením, tak jí začal říkat paní mámo. ,,Úkolem je zírat tomu druhému do očí a kdo dřív uhne, ten prohrál. Vždycky vyhraju."

,,Vždycky ne," bránil jsem se.

,,V devadesáti osmi případech ze sta," opravil se kvapně. Pan Wilson se mezitím podíval na hodinky.

,,Už bychom vážně měli jít," řekl omluvně. ,,A s tou večeří počítáme. Myslím, že kluci se ještě do té doby uvidí, tak se přes ně nějak domluvíme."