Jsi moje melodie ✅

17

„Takže," začal jsem, když Jonathan vešel do kuchyně, zatímco si přes tričko oblékal košili. „Kam máme namířeno?"

„To je překvapení," mrknul na mě. „Ale musíme si pohnout. Nerad bych měl na krku slečnu sestřenici."

„Ještě ani nevyšlo slunce. Není zas takový blázen, aby se tu teď objevila."

„Jsi si jistý?" nakrčil čelo.

Stiskl jsem Jonathanovi ramena. „Rád bych řekl, že ano. Ale ona je nepředvídatelná."
Chvíli jsem na něj koukal a snažil se vtisknout si do paměti jeho vyděšený výraz. Pak jsem se začal dusivě smát.

„Jdi do háje," odstrčil mě.

„Promiň, kámo," smál jsem se. „Tohle jsem si nemohl nechat ujít."

„Tobě se to vtipkuje!" odsekl. „Ty jsi s holkama nikdy trable neměl."

Úšklíbl jsem se. „A ty si jako myslíš, že jsem se se slovem gay vytetovaným na čele už narodil?"

„Chceš tím říct, že jsi někdy měl holku? Jakože jsi s ní chodil a tak všechno?" nadzvedl obočí.

„Nancy Sullivanová," přikývl jsem. „Bylo mi čtrnáct."

„A co se stalo?" zíral na mě jako na filmové plátno při akční scéně.

„Prostě jednoho dne ráno přišla k nám domů a když jsem jí otevřel, rozbrečela se a utekla."

„To ses zapomněl učesat nebo co?" uchechtl se Jon.

„Druhý den po celé škole rozhlašovala, že jsem se líbal s jinou."

„A líbal?"

„Jasně, že ne," zamračil jsem se na něj. „Ale ten den jsem snídal chleba s jamem. Měl jsem ho na puse a -"

„A ona si myslela, že je to rtěnka," dokončil to za mě.

„Jo," přikývl jsem.

Jonathan se začal smát. „Ty jsi teda pěknej smolař."

„A teď už se mi nic takového nemůže stát."

„Protože kluci nenosí rtěnky," pochopil. „Chytrý."

„Ještě teď, když Nancy potkám na ulici, škaredě se na mě mračí," zavrtěl jsem nad tím hlavou.

„Holky jsou divný," řekl a vyšel ze dveří.

Slunce už pomalu vylézalo zpoza kopců kolem města a dodávalo strašidelný nádech mlze, která se plazila po ulicích.
Přitáhl jsem si mikinu blíže k tělu a zatřásl se mrazem. Září se už chýlilo ke konci a na počasí to bylo znát.
Jonathan si vedle mě tiše pobrukoval.

„Jak to děláš, že máš vždycky tak dobrou náladu?" zeptal jsem se s úsměvem nad jeho hopsavou chůzí.

„Jednoduše," pokrčil rameny. „Je mi ukradený, co si o mě ostatní lidé myslí. Snažím se vidět na všem jen to pozitivní."

„A co když je něco, co nikdy být pozitivní nemůže?" zeptal jsem se tiše.

„To neexistuje," odřekl rychle. „Na všem je něco pěkného."

„Jo?" nadzvedl jsem obočí. „Co je pozitivního třeba na válce?"

„Naděje, Tome," vzhlédl ke mně.

„I když často planá?"

„Ale pořád tam je," šeptl do ticha ranní ulice.
Sklopil jsem hlavu a zaťal zuby do rtu, abych se zbavil jiné bolesti.