Jsi moje melodie ✅

26

Nemohl jsem se dočkat času jít do školy. Poslední minuty před odchodem jsem jen nervózně přešlapoval po pokoji.
Pokaždé, co jsem si na včerejšek vzpomněl, zrudl jsem od hlavy až k patě a nemohl jsem se přestat smát. Bouřilo se ve mně tolik emocí, až jsem měl pocit, že se brzo psychicky zhroutím.

Zastavil jsem se v půli kroku, když na mě zdola zavolala máma. Popadl jsem věci, bych se už nemusel vracet, a běžel dolů.

„Jo?" zeptal jsem se, když jsem vešel do kuchyně.

„Co jsi tady v noci vyváděl?" zeptala se.

Vyděšeně jsem vykulil oči a začal nervózně mumlat nějaké nesmysly.

Máma se zasmála. „Byl to Jonathan, že ano?"

Poraženě jsem stiskl rty. „Přišel mi jen něco říct, přísahám."

Máma se stále spiklenecky usmívala. „Neodjíždí, mám pravdu?"

Zamračil jsem se. „Jak to víš?"

„Kdyby odjížděl, brečel bys depresemi v posteli," ušklíbla se. Pak se však zamyšleně zahleděla někam bokem. „A taky jsem vás slyšela."

Zaskočil mi chleba. Kdyby to šlo, zrudl bych ještě víc. „Cože?!"

Mamka se láskyplně usmála, přešla ke mně a dala mi pusu na čelo. „Jsem ráda, že jsi šťastný."

Letmo jsem se na ni usmál, ale víc přemýšlel nad významem jejich slov. Jsem opravdu šťastný? Věděl jsem, že podobný pocit jsem nikdy necítil. To teplo, co se mi rozlévá tělem, když ho vidím. Ta energie, co mnou proudí, když mě políbí. Ten krásný pocit, který všude cítím, když se usměje.
Zarazil jsem se. Je tohle štěstí?

„Tome," luskla mi máma před očima. „Nepřemýšlej nad tím tak. Žádný smysl v tom nenajdeš."

Usmál jsem se na ni. Měla pravdu. Popadl jsem věci a vyšel na ulici.
Slunce bylo ledově ostré, rozzářilo ranní jinovatku všude kolem. Pomalým krokem jsem se vydal směrem k Jonovu skoro-domu a v hlavě si přehrával, co se bude dít, až se potkáme. Měl jsem pocit, že to bude šíleně trapné. Ušklíbl jsem se nad vlastními úvahami všech šílených scénářů, když mě někdo rázně chytil za ramena. Poskočil jsem leknutím. Ozval se smích, který mi byl již velmi známý. S rudými tvářemi jsem se pomalu otočil. Stál tam, s širokým úsměvem, o dvě hlavy menší, tváře měl růžové chladem.

„Překvapení!" řekl radostně a zamával dlaněmi ve vzduchu. Smál jsem se od ucha k uchu a nevěděl co říct. Bez nějakého rozmýšlení jsem ho popadl za tváře a vroucně políbil, přestože po protějším chodníku právě procházela moje sousedka. Zastavila se a chvíli na nás znechuceně koukala, než se sepjatými dlaněmi běžela pryč.
Nic z toho jsem se však nesnažil vnímat a radši si užíval polibek, který mi Jonathan velmi ochotně vracel. Tentokrát byly jeho polibky cítit po mentolové pastě.
Opět se mezi námi vznesl obláček, když se naše rty rozdělily. Jon klesl ze špiček zase na celá chodidla a až tehdy otevřel oči.

„Na taková Ahoj bych si zvykl," ušklíbl se.

„Nevěděl jsem, co říct," nervózně jsem se usmál a sklopil oči.

„To mi vůbec nevadí," zasmál se, stoupl si vedle mě a jeho prsty sevřely ty mé.

Chvíli jsem na naše ruce koukal, než jsem zvedl pohled k jeho očím. „Asi jsem si na to pořád ještě nezvykl."

„Rád ti pomůžu s tréninkem," řekl a sevřel mi ruku ještě pevněji.
Kdyby to šlo, usmál bych se ještě víc.
Pak mezi námi nastalo ticho. Ranní ulicí se neslo jen klapání bot na chodníku a zpěv ptáků, kteří ještě nestihli odletět.
Pak jsem si něco uvědomil.