Jsi moje melodie ✅

25

Pomalu jsme společně scházeli ze schodů, jako bychom šli na popravu. Jonathan křečovitě svíral popruh tašky, až mu zbělaly klouby na rukou.
Když jsme sešli dolů, moje máma se na nás od dveří trochu lítostivě smála a v předsíni stáli Jonovi rodiče. Z jejich obličejů sálal klid a láska. Když jsme k nim došli, Rebecca Jona láskyplně objala, táta ho jen poplácal po zádech.

„Co ten sklíčený výraz, zlato?" zamumlala mu Rebecca do ramene. „Všechno v pořádku?"

„Jasně," usmál se na ni, když se odtáhl z obětí. Pak couvl zpátky přímo vedle mě. Naše ramena se jemně dotýkala.

„Mockrát vám děkuji," otočila se Rebecca na mou mámu. „Bylo to od vás opravdu laskavé."

„O nic přece nešlo," mávla máma rukou a s vševědoucím úsměvem se podívala na nás. „Myslím, že kluci si to taky užili."
Oba dva jsme se s rudými tvářemi na Jonovu mámu jen usmáli.

„Chtěli bychom vás zítra na oplátku pozvat alespoň na večeři," řekla. „V naší kuchyni toho ještě moc nenavaříme, ale na sedmnácté ulici je úžasná restaurace."

„To ale opravdu není nutné," bránila se slušně máma.

„Nepokoušejte se vzdorovat. Měla jste Jonnyho na krku čtyři dny. Musíme se vám nějak odvděčit."

Máma si povzdechla. „Tak tedy pozvání moc rádi přijmeme."

„Úžasné," usmála se radostně Rebecca. „Třebakolem šesté?"
Začali domlouvat podrobnější informace a my jsme tam s Jonem jen tak stáli, nenápadně přitisklí blízko sebe a koukali do země. Myslel jsem na to, jak rád bych se ho dotkl, když se jeho ruka jemně otřela o mou. Zadržel jsem dech a přejel rukou zpátky. Naše malíčky se pak propletly do doby, než se na nás jeho máma zase otočila.

„Tak jdeme, zlato?" natáhla k němu ruku a vyčkávala, než odpoví. Jon chvíli jen stál, jako by se snad rozmýšlel, zda jít, ale nakonec ji za ruku přecejen chytl a vyšel s nimi ze dveří. Na chodníku se ještě otočili a zamávali, Jon jen pohodil hlavou, nastoupili do karavanu a odjeli. Zůstal jsem stát ve dveřích až do chvíle, kdy mě z nich máma odtáhla a zavřela je.

Položila mi ruku na rameno. „Dopadne to dobře. Uvidíš."

Jen jsem přikývl a vydal se nahoru do pokoje. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Zítřejší večeře nemusela znamenat nic ve smyslu, že zůstávají.
Ze stolu jsem vzal blok a propisku, zachumlal se do peřiny a začal psát. Slova se mi v hlavě tvořila zase úplně sama. Nemusel jsem téměř vůbec přemýšlet nad dalším veršem, prostě jsem jen psal vše, co mě napadlo, veškeré pocity. Dobré texty vznikají totiž jen ve dvou případech - buď jste velmi šťastní nebo velmi smutní. Můj případ byl ten druhý.

...

Probralo mě zvonění telefonu. Trhnul jsem sebou. Usnul jsem obličejem přitisklým k bloku. Celý zlámaný jsem se natáhl pro mobil a vytřeštil oči na hodiny. Bylo půl dvanácté v noci. Přijmul jsem příchozí hovor.

„Jonathane? Děje se něco?"

„Dveře. Teď hned." řekl zadýchaně a típl hovor. Chvíli jsem zmateně koukal na display, než jsem se vzpamatoval a rozběhl se ven z pokoje.
Do chodby se nahrnul studený noční vzduch, když jsem otevřel dveře, tak jsem je za sebou radši rychle zavřel a zůstal stát na zápraží, ale Jona jsem nikde neviděl.
V tom se však vyřítil z poza rohu ulice, doběhl ke mně a padl mi do náruče. Pevně jsem mu objetí vrátil a čekal na nejhorší. Buď mě objímal radostí, nebo žalem z toho, že je to jedno z našich posledních objetí. Mlčel a nic neříkal. Byl jsem mu za to vděčný. Pokud mlčel, mohl jsem mít alespoň nějakou naději. Až promluví, bude to definitivní. Buď zůstane, nebo...

„Nic se neděje," šeptl zadýchaně. „Nikam nejedeme."
Úlevně jsem vydechl a zasmál se.

„Díky Bohu," zamumlal jsem mu do vlasů a zesílil objetí.

„Stejně bych nikam nejel. Neopustil bych tě," říkal, zatímco jeho teplý dech se mi rozléval po krku. Naskočila mi husí kůže.

„Já vím, že ne," šeptal jsem. „Ani já tebe."
Chvíli jsme v tichosti stáli, jemně se pohupovali, než se Jonathan odtáhl. Jeho oči si našly ty moje.

Chvíli na mě jen se slzami v očích koukal, než promluvil. „Víš, co se v těchhle chvílích říká ve filmech?"

Usmál jsem se. „Miluju tě."

Jeho úsměv se ještě prohloubil. Chvíli na mě díval, jako by čekal, jestli je to sen, než mě políbil. Přitiskl jsem ho ke zdi domu. Když se odtáhl, mezi námi stoupl obláček dechu, který se srážel ve studeném nočním vzduchu.

„Já tebe taky," šeptl a znovu mě objal.

     

.//Nic neříkám :)

ElenWh ❤