Jsi moje melodie ✅

24

Přišlo mi neskutečné, když jsme vyšli ven z kavárny a byla už tma. Tolik jsme se bavili, že jsme naprosto ztratili pojem o čase. Clara, jak se nám později představila servírka, nám nakázala se co nejdřív zase vrátit a přemluvila mě, abych Jona nenechal spát na gauči.
Venku nás obalil chladný vzduch. Nebylo ještě ani šest hodin, ale tma už byla solidní.
Zhoupl jsem se na patách a vydechl bílý oblouček páry. Za Jonathanem se zavřely dveře a zachumlaný v bundě až po uši doklopítal vedle mě. Přitiskl se ke mně tak silně, až jsem málem spadl.

„Zima,“ zamumlal. „Proč je sakra taková zima?“

Jemně jsem do něj strčil bokem. „Jdeme. Máma už bude zmatkovat.“
Snažil jsem se jít jako běžný kultivovaný člověk, ale Jonathan, který jen zběsile drkotal zuby, mě neustále vystrkoval z chodníku, jak se snažil ukrást mi alespoň trochu tepla.

Zasmál jsem se. Zmateně se na mě podíval.
„Co je?“ hekl mezi klapáním zubů.

„Jsi jako holka,“ úšklíbl jsem se.

Uraženě otevřel pusu, načež rychle zavrtěl hlavou. „To teda nejsem.“

„Jdeme jenom dva bloky a klepeš se, jako bychom zdolali Mount Everest.“

„Jsem teplokrevný!“ namítl, načež jsme se oba zarazili a vybuchli smíchy.

Chmátl jsem Jonovi do kapsy a sevřel jeho ruku. „To teda jsi.“

Doma jsem se oba hned nahrnuli ke krbu a zůstali tam pár minut sedět ještě v bundách.
Po chvíli jsem si všiml, že ve dveřích obýváku stojí máma se založenýma rukama u pasu.

„Ahoj, mami,“ zamumlal jsem a natočil jsem se zpátky k teplu.

„Dobrej,“ pokynul hlavou Jon.

„Kde jste byli?“ zeptala se.

„Šli jsme po škole ještě do města,“ přikývl jsem.

„Jo?“ zkřížila ruce na hrudi. „A kde máte aktovky?“
Zbledl jsem jako stěna a nevěděl co říct.

Jon si odkašlal a usmál se jako neviňátko. „Dali jsme je na charitu.“

„Volali ze školy,“ nenechala se odradit. „Prý jste tam nebyli. Už dvakrát.“

Seděl jsem jako zkamenělý. Nikdy jsem nebyl za školou, nevěděl jsem, co mám dělat. Neuměl jsem být lajdák.

„Omlouváme se,“ řekl Jon. „Už se to nestane. S padesátiprocentní šancí.“
Než stihla máma odpovědět, praštil jsem Jona do paže.

„Přestaň,“ napomenul jsem ho. „Vy se přece stěhovat nebudete.“
Ve stejnou chvíli zazvonil Jonathanovi telefon. Chvíli ho zmateně hledal po všech kapsách, než ho konečně zvedl. Hovor byl dostatečně hlasitý na to, abychom všechno slyšeli.

„Ahoj mami,“ usmál se Jon, přestože ho nemohla vidět.

„Ahoj, zlatíčko. Asi za dvě hodiny budeme doma. Máme tě vyzvednout?“

„Můžete. Počkám u Tommyho.“

„Fajn. Máme pro tebe s tátou důležitou zprávu.“

Jonathan ke mně zvedl vyděšené smutné oči. „Jakou?“

„Nech se překvapit,“ zasmála se jeho máma z druhého konce telefonního spojení. „Budu muset končit. Už se na tebe moc těšíme. Měj se, zlato.“

„Ahoj,“ šeptl tiše a svěsil ruku s telefonem. Nespouštěl ze mě pohled.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak máma duchaplně odešla do kuchyně.

„Slyšel si to?“ hlas se mu třásl.

„To přece ještě neznamená, že se stěhujete,“ snažil jsem se uklidnit nejen ho, ale i sám sebe.

„A co jiného to asi tak znamená?!“

„Já nevím, třeba tvého tátu povýšili.“

Jon nadzvedl obočí. „Děláš si srandu? Vždyť je podnikatel!“

„Ou,“ sklopil jsem oči.

„Co teď budeme dělat?!“ zaúpěl a složil si obličej do dlaní. Přisunul jsem se blíž k němu a vzal ho za zápěstí.
Pomalu zvedl hlavu a nechal své ruce padnout do mého klína. Pevně jsem je sevřel a s pohledem upřeným do jeho očí jsem se usmál.
Pochopil. Koutky rtů se mu zvedly.

„Je jedno, jestli se odstěhujete,“ řekl jsem jemně. „Stejně tě nikam nepustím. Přivážu si tě ve sklepě k židli a bude to.“

„Vy máte sklep?“ nadzvedl obočí.

Uhnul jsem pohledem a přemýšlivě zamručel. „Neříkám, že je to nejlepší plán na světě. A vůbec! Já se ti tu snažím říct, jak moc tě mám rád a ty myslíš na sklep?“

Rozčileně jsem rozhodil rukama, ale Jonathan si mě jen se smíchem přitáhl blíž a krátce políbil. Nespouštěl dolů svou ruku, když jsme si o sebe opřeli čela. Krátce se uchechtl.
„Vlastně jsem myslel na ty bandáže.“

Vyprskl jsem smíchy. „Nemohl sis to odpustit, co?“

„Ne.“

Podíval jsem se na hodiny. Bylo už skoro osm. Leželi jsme s Jonathanem vedle sebe na zádech a koukali do stropu.

Zvedl jsem se do sedu. „Tak fajn. Jdu najít ten sklep.“

Jonathan se taky okamžitě vymrštil do sedu, skřížil nohy a kolena si odložil na ta má, čímž se mi snažil zabránit v odchodu. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale nakonec ji zavřel a jen na mě koukal jako zlobivé stěně.

„Co je?“ zeptal jsem se.
Místo odpovědi Jonathan vyskočil a přisál se na mé rty. Prudkost jeho pohybu způsobila, že jsem se svalil na záda a Jonathan hned za mnou. Nijak jsem se ničemu z toho nebránil.
Víte, jak v každé knize vždy hlavní postavy popisují, jakou chuť měly polibky jejich drahé polovičky? Ať jsem se na to soustředil sebevíc, nějak jsem to nebyl schopný identifikovat. Jonathanovi polibky neměly žádnou zvláštní chuť. Byly prostě... jonathanové. Přesně takové, jako celý on. Byly jako příroda, jako když stojíte uprostřed lesa a zhluboka se nadechnete. A každý další nádech vás obohatí o tisíc různých pocitů, které nepoznáváte, jsou neprobádané.
A stejně jako vystupoval Jonathan, tak i jeho polibky. Byly hravé, krátké, cítil jsem, jak se usmívá. Nedivil bych se, kdyby ještě zpíval.
Ty polibky byly prostě celý Jonathan. On byl celý Jonathan. A já ho takového miloval. A miloval jsem tuhle chvíli.
Dokud ji nepřerušilo možná osudné zazvonění domovního zvonku.

//.Jak si myslíte, že to dopadne? :)
Omlouvám se za takové zpoždění :(
A na mém profilu najdete nový vánoční příběh, budu ráda, když se na něj mrknete ;)

Elen❤