Jsi moje melodie ✅

29

Jen co jsem ráno otevřel oči, už jsem se smál. Myšlenka na to, že je víkend, mě těšila víc než kdy jindy.
Popadl jsem z poličky telefon. Bylo teprve sedm ráno a od Jona jsem ještě žádnou zprávu neměl. Myslel jsem jen na jeho slova o tom, že ráno zavolá a domluvíme se, co podnikneme. Přistihl jsem se, jak se široce usmívám.

Když jsem došel do kuchyně, jako první mě praštila do nosu krásná vůně.
Máma už si zvesela pobrukovala u kuchyňské linky. Koho mi jen ten zpěv připomněl?
Ze soukromého koncertu ji probral můj smích.

Ten způsobil plech v troubě, na kterém se pozvolna peklo několik malých koleček.
,,Vždyť dneska Jon možná ani nepřijde."

,,Ne?" Zeptala se a spolu se mnou se podívala do trouby. ,,Myslela jsem, že ano. Jste teď pořád spolu."

,,Ještě jsme se nedomluvili přesně, co budeme dělat."

,,To nevadí," máchl rukou a pokračovala v hnětání další várky těsta. ,,Kdyžtak mu ty sušenky můžeš odnést."

,,Aby je nestihl sníst ještě dřív, než za ním dojdu," zasmál jsem se.

V tu chvíli přiletěla do kuchyně Alex a hned se mi zavěsila za ruku. ,,Tome, Tome! Přijde dneska Jonathan?"

Zasmál jsem se. Dneska už po několikáté. Mám pocit, že jsem už překročil svůj dřívější měsíční limit úsměvů. ,,To ještě nevím."

,,Tak mu zavolej!" Skandovala a zběsile kolem mě skákala.

,,Je teprve sedm, Alex. Bude ještě spát."

,,Vždyť ty už taky nespíš," namítla. ,,Tome, prosím!"

Povzdechl jsem si a s Alex v těsném závěsu jsem šel k sobě do pokoje. Společně jsme si sedli na postel. Když jsem hledal Jonovo číslo, Alex mě nedočkavě hypnotizovala pohledem. Přiložil jsem si telefon k uchu. Vyzváněl tak dlouho, že už jsem čekal, kdy se ozve nějaká Jonova vtipná hláška na hlasové schránce. Jon však hovor přijmul, načež následovalo dlouhé ticho. Až po několika sekundách se ozvalo nespokojené zamručení.

,,Jsi krutej," zamumlal Jon. ,,Vždyť je skoro půlnoc.

,,Je sedm ráno," upřesnil jsem. ,,A já za to nemůžu. To ta malá příšera vedle mě."
V tu chvíli Alex vyskočila a sebrala mi telefon.

,,Nazdar, Jone!" Zavolala hlasitě. Jestli tohle Jona neprobralo, tak už nic. ,,Přijdeš dneska?"

,,Nevím. To záleží na tvojí mámě a na Tomovi."

,,Hele," řekla hlasem zkušené úřednice. ,,Máma už peče sušenky. A Tomovi to určitě vadit nebude. Myslím, že tě má rád."

Slyšel jsem, jak se Jon v telefonu zasmál. ,,A když přijdu, co budeme dělat?"

,,Cokoliv budeš chtít," usmála se, jako by to mohl vidět. ,,Ještě jsi neviděl celou sbírku mých aut."

,,A bude si s náma moct hrát i Tommy?" Zeptal se Jon. Usmál jsem se.

Alex se na mě podívala jako na nepřítele. Usilovně přemýšlela, jestli jsem dostatečně úctyhodný vstoupit do jejího malého království. Nakonec si povzdechla. ,,Ale řekneš mu, že si musí hrát. A taky aby se nemračil."

,,Alex, víš, že sedím hned vedle tebe?" Řekl jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšel i Jonathan. Potvrzením mi byl jeho smích.

,,Pšt, neruš, mluvím s kamarádem," řekla mi poruchu. To už se Jonathan na druhém konci nekontrolovatelně smál. ,,Tak příjdeš teda?"

Jon se ještě chvíli smál, než se ozvalo: ,,Jasně, prcku. Dáš mi ještě bráchu?"

Alex mi bezeslova podala telefon a vesele odskákala do svého pokoje.

Se smíchem jsem si ho přiložil k uchu. ,,Ahoj podruhé."

,,Ahoj. Nevadí ti, že nám skřížila plány?" Zeptal se.

,,Vůbec ne," ušklíbl jsem se. ,,Budeme spolu tak jako tak."

,,Ale nebude to ono," řekl tiše.

Byl jsem rád, že teď nemůže vidět mé červené tváře. ,,Tak třeba příště."

Jon se zasmál. Po chvíli ticha bolestně zaskuhral. ,,Tak já se ještě na pár let zahrabu pod peřinu a zkusím vyspat tvoje nemilosrdné probuzení a pak dojdu, jo?"

,,Dobře," přikývl jsem si sám pro sebe. ,,Ale pospěš si, nebo se tu Alex zblázní."

,,Rozkaz, šéfe!" Zvolal a ukončil hovor.

Hodil jsem telefon na postel a rozešel se k Alex do pokoje. Nakoukl jsem dveřmi dovnitř. Už skládala svou sbírku aut na postel. Hodně se od ostatních dívek v jejím věku lišila. Kamarádila se spíš s kluky. Otec tohle logicky dával za vinu mně, že na ni mám špatný vliv. Ještě pořád jí k narozeninám kupoval panenky v přesvědčení, že to všechno spraví. Fakt, jak byla Alex vždy zklamaná, mu vůbec nevadil. A přitom nic neznamenalo, že si radši hraje s autíčky. Já si taky nehrál s panenkami a nechodil v sukni.

,,Můžu?" Zeptal jsem se a bez odpovědi vešel a sedl si na zem vedle sestry. ,,Jak jsi myslela to, že se nemám mračit?"

Vyrovnala ještě další tři auta, než odpověděla. ,,Od doby, co odešel táta, se pořád jenom mračíš."

,,Pořád?"

,,Jo," přikývla rozhodně. Pak zavázala a povzdechla si. ,,Až poslední dobou ne."

,,Poslední dobou?"

,,Od začátku školy," upřesnila a pokračovala ve skládání hraček.

Zamyšleně jsem se zahleděl do prázdna. Sám na sobě jsem to nevnímal, ale teď, když jsem nad tím zpětně přemýšlel, měla Alex pravdu.
Od doby, co nám táta oznámil, že se nechá rozvést, jsem nebyl zrovna nejvřelejší. Kdo by taky byl? Byla to pro nás všechny zátěž, hlavně pro mámu. A nejspíš by to přetrvávalo dál, kdyby... Zarazil jsem se. Od začátku školy... Ode dne kdy jsem potkal Jona.

Usmál jsem se. Takže jsem asi vážně šťastný. Nebo alespoň šťastnější, než jsem byl předtím. 

Zvedl jsem se ze země a dal Alex pusu na čelo.

,,Děkuju," řekl jsem a odešel.

V mojí hlavě teď proudil tak milion slov a jediné, co jsem s nimi chtěl udělat, bylo napsat je všechny na papír. U stolu jsem hned popadl tužku a bezmyšlenkovitě psal větu za větou. Ale abych vyjádřil všechny svoje pocity, musel bych je sepsat do zatraceně tlusté knihy. Žádná slova je však nedokázala popsat dostatečně. Byl jsem zmatený. Zmatený sám sebou. V mé hlavě se teď pralo moje staré já a všechny pocity a momenty, co se za poslední dva měsíce staly. Můj život předtím nebyl dobrý, ani šťastný, ale byl. Všechno mělo svou rovnováhu, svůj řád. Žádný další den mě nemohl překvapit. Každé ráno jsem se probouzel do stejného stereotypu a večer do něj zase usínal. A bylo to tak v pořádku, vyhovovalo mi to. A pak přišel Jon a počínaje naším setkáním ve školních šatnách se mi celý svět sesypal. Jonathan všechno obrátil vzhůru nohama. V jedné chvíli se ptám sám sebe, jestli jsem šťastný a v té další bez váhání odpovídám ano. Ale pak o tom začnu pochybovat. Můj život je teď možná naprosto úžasný, ale ničí všechny životy okolo. Slyším mámu v noci plakat mnohem častěji než dřív. Otec nesnese mou přítomnost tak moc, že ode mě chce dostat i svou dceru. A Alex má Jona radši než mě, svého bratra. Vím, že jsem pro své okolí nikdy nebyl dost dobrý. Zklamal jsem jako syn, jako bratr, jako kamarád.. Jak bych mohl být dobrý jako něčí přítel? Jak bych mohl být dobrý pro někoho tak dobrého, jako je Jonathan?

.//Trošku depka. Valte to na mě :D

PS: Omlouvám se za pauzu. Polepším se, slibuju.

ElenWh