Jsi moje melodie ✅

19

„Hej," ozvalo se tlumeně od někud. „Hej, Tome."
Pootevřel jsem oči. Byla ještě tma, do uší mi pomalu dolehla svižná hudba.
Najednou jsem prudce otevřel oči.
Jonathan se nakláněl nad postelí a ustaraně krčil čelo.

„Stávej, kámo," jemně mnou zatřásl. „Zaspal si."
Poslední slova mě probrala ještě víc. Natáhl jsem se pro telefon. Budík vyzváněl už víc jak půl hodiny.

„Do háje," sykl jsem unaveně a vyhrabal se z postele. „Díky."
Jon uskočil ke dveřím, když jsem kolem něj probíhal ke skříni.

„Tenhle den si budu pamatovat," prohodil Jonathan, když jsem se soukal do kalhot. „Poslušný Tommy Anderson přijde pozdě do školy."

„Haha," ušklíbl jsem se, popadl ze židle batoh a bundu. Popostrčil jsem ho ven ze dveří. „Nekecej a běž."

Popadl jsem z lednice dva jogurty a spolu s rohlíkem a lžičkou jeden z nich poslal po stole k Jonovi.
Přestože jsem jedl opravdu rychle, nebyl jsem ještě ani v polovině, když Jonathan prošel kolem a vyhodil prázdný kelímek od jogurtu do koše.

„Takže proč?" zeptal se, když si sedl zpátky naproti mě. Pokračoval, když jsem tázavě nakrčil obočí. „Jak to, že jsi zaspal?"

„Em.." zabručel jsem a honem vymýšlel odpověď. „Jen jsem v noci špatně spal."

„Aha," přikývl. „Všiml jsem si, že se u tebe ještě brzo ráno svítilo."

Vyděšeně jsem vykulil oči. „Jo, ehm.. Dělal jsem nějaké věci do školy, abych ten čas nějak využil."

„Jojo, všiml jsem si, jak se ti tam kolem postele válí ty papíry."

Rohlík mi málem zaskočil. Jen doufám, že nečetl, co je na nich napsané. Nemusí přece vědět, že jsem vlastně nespal skoro vůbec, protože jsem nemohl dostat z hlavy, co se večer stalo, a že jsem psal jednu písni za druhou. A už vůbec nemusí vědět, že jsou všechny o něm.
Božíčku...

„Můžeme jít?" zeptal jsem se a uklidil zbytky od snídaně. Bez čekání na odpověď jsem popadl batoh a vyběhl z domu.
Ze všeho nejvíc bych si teď přál, aby se mnou Jonathan nešel. Abych tu cestu do školy využil k přemýšlení a Jona potkal zase až ve škole s tím jeho přihlouplým úsměvem z předposlední lavice.
Naneštěstí šel přímo vedle mě, jako vždy si mírně poskakoval a broukal veselou melodii.

Zasmál jsem se. „Víš, až teprve teď mi došlo, jak strašně tichý bez tebe byl můj dosavadní život."

„Jo," ušklíbl se. „To slýchávám často."

„Nedivím se," podíval jsem se na něj a jeho pobrukující si rty. „Jsi moje melodie."

Zvedl ke mně oči. Těkl pohledem i k mým rtům, ale pak zrak zase zvedl a jemně se usmál. „Je mi ctí."
 
 
 
Když jsme vešli do třídy, zůstal jsem udiveně stát ve dveřích.
„Rone?" oslovil jsem svého spolusedícího. „Co se děje?"
Na mém místě vedle něj sedel Martin, kluk, co má sedět s Jonathanem.

„Ahoj!" řekl nejistě Ron. „Říkal jsem si, že bys radši seděl s tím novým."

„Páni," usmál jsem se. „To je od tebe milé, že myslíš za mě."
S očima v sloup jsem se otočil na patě a vydal se dozadu.
Když jsem hlasitě usedl za školní lavici, Jonathan otočený zády vylekaně poskočil.

„Co tu chceš, ty cizinče z jiné řady?" řekl poněkud melodramaticky.

Povzdechl jsem si. „Támhle ten můj bývalý kamarád mě právě vyhodil z lavice."

„Myslíš bývalý proto, že už s ním nikdy nepromluvíš, nebo proto, že ho za chvíli zabiješ tím tvým vražedným pohledem?"

Zamračil jsem se i na něj, ale jen na chvilku. „A to jsem mu v druháku držel místo."

Jonathan najednou radostně vískl. „Ale teď jsi tu se mnou."

„Mám já to ale štěstí," usmál jsem se a snažil se, ať to nezní moc ironicky.

„To není štěstí, ale osud," mrknul na mě.

„Copak ty na to vážně věříš?" ušklíbl jsem se.

„A ty snad ne?" divil se. „Podle mě si náš život neřídíme. Jen usměrňujeme."

„Ohoho, pan filozof," zasmál jsem se hlasitě.

Jon si odfrkl. „Je to tak. Copak bychom třeba mi dva byli kamarádi, kdybych tě tehdy u skříněk nepozdravil?"

„Jo, protože bych s tebou musel dělat ten projekt," úšklíbl jsem se.

„Fajn, uznávám. Ale copak bychom si užili tak super víkend, kdybych se o tobě doma nezmínil?"

Nadechl jsem se k argumentu, ale žádný mě nenapadl. Jonathan se hrdě usmál. „Tak vidíš."

„Takže tím chceš říct, že za naše přátelství vděčíme tobě?"

Jonathan zamyšleně nakrčil čelo. „To mi nedošlo."

„Tak co bylo cílem tvého proslovu?"

Pokrčil rameny. „Asi jsem tím chtěl říct, že si můžeme vybrat, jaký náš život bude. Že sis mohl klidně říct, že se se mnou bavit nebudeš, přestože jsem se tě držel jak klíště. Ale ty jsi zůstal. A to není osud, ale tvé rozhodnutí."

Chvíli jsem na něj zamyšleně koukal. Měl pravdu. Přestože mi na začátku lezl na nervy, neodstrčil jsem ho od sebe. Něco na tom bude. Chtěl jsem, aby se mnou zůstal. Když jsem se nad tím teď zamyslel, opravdu to tak bylo. Když jsem s ním byl, měl jsem pocit, že k sobě patříme. Přestože jsme každý úplně jiný, zapadáme do sebe jako kousky skládačky.

„Asi máš pravdu. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel," řekl jsem.

„Takže za naše přátelství vděčíme tobě, Tommy," usmál se tak, jak to dělal vždy. Mou odpovědí byl jen dlouhý upřímný pohled, který řekl více, než všechna slova.

.//Zdravím :D

Co říkáte na postup děje? :D

Chtěla bych vám moc poděkovat hned za několik věcí:

1) Za super odezvy na instagramu :)

2) Na krásné komentáře u posledních kapitol :3

3) A za třetí za překonání neuvěřitelných 2K přečtení a 500 hlasů! Příběh je tu necelé čtyři měsíce (bože, to je docela doba) a tolik úspěchů... Děkuju vám, jste úžasní! <3

Co takhle další kapitola už ve středu? ;)

Elen