Jsi moje melodie ✅

22

Jonathan

Unaveně jsem se protáhl a zamžikal očima do šera. Zarazil jsem se, když jsem neviděl prostředí obýváku a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde jsem. Zahýbal jsem prsty levé ruky a zjistil, že jsou pevně obmotané kolem ruky někoho jiného. Oči si už pomalu přivykly na tmu v pokoji a já konečně spatřil záplavu zlatých kudrn vedle mě.
Musel jsem se usmát. Kdyby se mě někdo zeptal, jak podle mě vypadá anděl, odkázal bych ho na spícího Tommyho Andersena. Ležel schoulený do klubíčka, tváří otočený ke mně, a tiše oddechoval.
Nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo. Opravdu jsem to udělal. Cítil jsem, jak se při vzpomínce na to červenám. Pořád jsem cítil teplo jeho rtů, jeho prsty, jak nesměle přejíždějí po mé hrudi. Cítil jsem to všechno. Jako by pocity byly hmatatelné. A bylo to tak. Posledních pár dní jsem všechny své myšlenky věnoval jen jemu. A teď stačilo natáhnout ruku a mohl jsem se ho dotknout. Cítil jsem, jak se jeho studený dech jemně otírá o mou kůži, jak mě jeho ruka studí. A jak mě pohled na něj uvnitř zahřívá. Nejradši bych z něj už nikdy nespustil oči.

Najednou jsem za dveřmi zaslechl kroky. Srdce se mi splašeně rozbušilo. Co mám dělat? Skočit pod postel? Schovat se do skříně? Nebo za dveře?
Došlo mi, že to by bylo zbytečné. Jestli je to Tomova máma, stejně ví, že tu jsem.
Proto když cvakla klika od dveří, jen jsem rychle zavřel oči a bedlivě poslouchal.
Panty tiše zaskřípěly a pokojem se rozlilo bledé světlo z chodby.
Slyšel jsem, jak si Tomova máma tiše oddechla. Cítil jsem, jak na nás ještě hodnou chvíli koukala, než se dveře pokoje zase pomalu a tiše zavřely. Otevřel jsem oči. Musel jsem se zeširoka usmát. Normálně by byl tohle nejtrapnější okamžik v mém životě, ale teď mě naplnil jakousi nadějí, že až se ráno vzbudím, bude všechno v pořádku. První, co uvidím, budou Tommyho blankytně modré oči. Jemně se usměje, já mu úsměv oplatím a popřeju dobré ráno.
S nadšeným výrazem jsem zase zavřel oči a mysl si nechal zaplavit myšlenkami na Tommyho, které mě dovály až do říše snů...

...        

Cukl jsem sebou, když mi k uším dolehl křiklavý hlas budíku. Chvíli jsem se snažil nechat oči otevřené, jelikož se mi pořád zavíraly. Doopravdy mě až probralo unavené mručení za mnou. Zjistil jsem, že jsem byl k Tommymu zády a on si mě k sobě zřejmě přitáhl rukou, kterou měl teď přehozenou kolem mého pasu.
Natočil jsem hlavu na stranu, abych se na něj mohl podívat. Mračil se jedna radost a volnou rukou si mnul oči. Když je otevřel a podíval se do těch mých, široce jsem se usmál. Tommy najednou vyděšeně zdvihl hlavu a rozhlédl se po pokoji a pak po nás. Pak mu hlava zase těžce padla na polštář.

„No do háje," zasmál se.

Hopsavými pohyby jsem se otočil  čelem k němu. Potěšilo mě, když nesvěsil ruku omotanou kolem mě. Chvíli měl skloněné oči, ale nakonec je zvedl a nesměle se usmál.

„Chtěl bych ti říct tolik věcí," šeptl.

„Nic neříkej," odvětil jsem se a za tvář si ho přitáhl do polibku. Nikdy bych neřekl, že kluci umí tak dobře líbat. Fascinující.
Když ta krásná chvíle skončila, opřeli jsme si o sebe čela.

„Mamka je dneska doma," šeptl až moc rozjařeně, ale stále docela stydlivě.

„Byla tu už večer," pokrčil jsem rameny. „Myslím, že už se s tím psychicky srovnala."

„Ale i tak to bude totálně trapný," úšklíbl se.

„A co teprve Amelia ve škole,"
Oba jsme tiše vybuchli smíchy. „Řekl bych, že vaše rodinné večeře teď budou velmi zajímavé."

„Myslím, že příští léto už k nim na prázdniny nepojedu."

„Doporučil bych to, jestli chceš přežít."
Zase jsme se oba začali smát.

Ve chvíli ticha, kdy jsme si užívali jeden druhého, jsem mnul mezi prsty límec Tomova trička.
„Nikam se mi nechce."

Chvíli na to nic neříkal, nakonec si mě však přitáhl do obětí, které mi bylo dražší, než všechna slova. Nadechl jsem se jeho vůně a zavrtal se mu do dolíku nad klíční kostí. Byl o tolik větší, že mě skoro celého obmotal. Cítil jsem se v bezpečí.

S velkým přemáháním jsme se po několika minutách zvedli z postele a začali se chystat do školy. Včera jsme oba usnuli ve školním oblečení, takže přípravy obsahovali jen nalezení čistého trička. Když jsem z tašky vytahoval to svoje, omylem my vypadla i mikina. Natáhl jsem se pro ni a když jsem s ní cukl zpod postele, vyletěly zároveň s ní i nějaké papíry. Když si toho Tom všiml, vyděšeně se po nich natáhl, ale to už jsem je držel já.

„Co to je?" zeptal jsem se a začal si tiše číst slova napsaná ve verších pokrývající celý papír. „Jsi slunce mého rána, paprsky slunce, co hladí mou tvář. Jsi úsměv na mých rtech... Tome..."
Vydechl jsem. Jen jsme na sebe němě zírali.

Projel jsem očima slova ještě jednou. Nevěřil jsme svým očím. „Ty píšeš básně?"

„Vlastně je to píseň," opravil mě rychle a nespouštěl ze mě vykulené oči.

„Je krásná," řekl jsem tiše a stále dokola četl verše.

„Díky," odpověděl tiše a nejistě.
Sklonil jsem se a sebral ze země i zbytek papírů. Každá píseň měla vždy tmavě napsaný název, v rohu datum a  uprostřed se řadily verše, většinou po čtyřech v jedné sloce. Některé byly rozepsané přes obě strany papíru, jiné jen na jeden, některé měli dokonce přicvaknutý další list. Kmital jsem prsty mezi papíry, četl jejich názvy, data napsaná nahoře. Některé byly i pár let staré.
Těkl jsem pohledem na Toma a zpět na písně.

„Pojď," šeptl jsem, popadl ho za ruku a vyběhl s ním ven z pokoje. Schody pod našimi chodidly hlasitě duněly, než jsme seběhli do kuchyně.

„Dobré ráno!" zavolal jsem na Tommyho mámu sedící u stolu. Nestihla se ani vzpamatovat, když jsme za sebou zabouchli vstupní dveře s ozvěnou zvonku. Venku nás okamžitě obalil studený ranní vzduch. Už se ochlazovalo. Září se pomalu měnilo v říjen.
Běželi jsme jen v tričkách mlhavou ulicí až k našemu skoro-domu. Z trávy létala do vzduchu stříbrná rosa, když jsme jí procházeli až za dům. Jednou rukou jsem pohladil po hlavě Jacka, druhou jsem pevně svíral Tommyho ledové prsty. Vlezli jsme do pergoly, kde stál malý stolek a tři židle, zbytek místa vyplňovaly plastové boxy a kartonové krabice se všemi našimi věcmi, které rodiče vystěhovali z karavanu před odjezdem. Pustil jsem Tomovu ruku a začal přeskládávat krabice, dokud nenašel tu vyvolenou. Postavil jsem ji na stolek před Tommyho. Když jsem se otočil, nadzvedl víko a nakoukl dovnitř.

„Páni," vydechl nadšeně. „Je to to, co si myslím?"

„Jo," hekl jsem, když jsem zvedal těžký černý obal z nejzadnější hromady. „Každý máme svůj koníček."

Když jsem se otočil ke stolu, Tommy už se vesele přehrabovala v krabici. Byla v ní spousta harampádí. Hlavně notové papíry, trsátka, spony, náhradní struny, paličky, cédéčka s nahrávkami či metronom.

„Ty hraješ?" zeptal se nadšeně. Musel jsem se usmát, když jsem viděl jiskry v jeho očích, které mívají malé děti o Vánocích.

„Vlastně taky skládám," usmál jsem se a sedl si naproti něj. Vedle sebe jsem postavil pevný černý obal na kytaru. „Ale jen melodie. Slova ne."

Tommy se zasmál. „Tak proto si pořád pobrukuješ."

„Ty skládáš slova a já noty," řekl jsem a postavil si kytaru na klín. „Říkal jsem ti, že jsme si souzeni. Dokonale se doplňujeme."

Tommy se nesměle usmál a tváře mu trochu zčervenaly. „Jsi moje melodie."

.//Tak už víme obě tajemství :) Co říkáte na Jonovu zálibu? Čekal to už někdo? Z popisku příběhu se to dá asi dost dobře poznat :D

PS: Že by nejdelší kapitola JMM??

ElenWh❤