Jsi moje melodie ✅

23

Jonovi prsty naposledy projeli strunami a tóny pomalu dozněly.

Vydechl jsem. „To bylo úžasné."
Jon se usmál s pohledem sklopeným k zemi a zapsal do papíru poslední akord.
Musel jsem uznat, že zpíval úžasně. Jeho hlas byl melodický, hluboký, dokonale splynul dohromady s mými slovy a později i s hudbou a utvořil ze všeho nádherný komplex. Chtěl bych ho poslouchat celý den. Vlastně celý život.

Podíval se na hodinky. „Zmeškali jsme skoro tři hodiny. Teď už nemá cenu tam chodit."

„To nevadí," řekl jsem.

Jon najednou prudce zvedl hlavu a vytřeštil oči. „Počkej, cože? Tommymu Andersonovi nevadí zameškaný den ve škole?!"

Zasmál jsem se a sklopil oči. Chvíli jsem nimi těkal kolem, ale nakonec se stejně střetly s jeho. Jemně se usmíval. Nedalo mi to a koutky se mi taky nadzvedly.
„Děkuju ti," řekl jsem.

Jon se uchechtl. „Nemáš zač. Byl by hřích nechat ty písně jen ležet pod postelí."

„Ale až teď konečně získaly duši," pokynul jsem k papíru s mou písní, do které Jon vepsal akordy.

„Prosimtě," vydechl a opřel se do židle. Rozhlížel se kolem do ticha zahrady. Kůži jsme měli oba nafialovělou, protože počasí už nebylo stavěno jen na trika s krátkými rukávy. Všiml jsem si, že se jeho spodní ret jemně chvěl.

„Měli bychom jít někam do tepla," řekl jsem. Jon jen jemně přikývl a dál koukal někam do prázdna. „Nad čím přemýšlíš?"

Pomalu se hluboce nadechl. „Dneska se vrací naši."

„A to je tak strašné?" zasmál jsem se.

Jon ke mně otočil hlavu. V očích jsem mu viděl smutek. „Pokaždé, co se vrátili z nějaké větší služební cesty, museli jsme se stěhovat."

Dech jako by se mi najednou zastavil. Nebyl jsem schopný slova, jen jsem na něj mlčky hleděl, oči se mu leskly.

„Mám strach, že-"

„Ne," přerušil jsem ho a natáhl jsem se přes stůl pro jeho ruku. „To se nestane. Určitě ne."
Jonovi prsty se pod mou dlaní pohly a po chvíli ruku otočil a také sevřel tu mou. Sálalo z ní teplo a zahřívalo mé věčně studené prsty.

Jemně, až trochu zoufale, se usmál. „Díky."
Nic víc neřekl. Jen jsme mlčky seděli, koukali do země a navzájem si palci hladili ruce.

...

Z krabic na pergole jsme vyhrabali nějaké dvě teplé bundy a o několik minut později jsme seděli v kavárně mimo centrum města, kde nebylo tolik lidí. Našli jsme si box úplně vzadu v rohu, kde jsme měli klid.

„A co kdyby -" chtěl Jon zase rozvádět ono smutné téma, ale zarazil jsem ho šeptnutím.

„Jestli budeš pořád pokračovat, nechám tě spát na gauči," upozornil jsem ho. Chvíli to vypadalo, že mu to nedochází, ale pak se chápavě zhluboka nadechl a tváře mu zrudly. S širokým úsměvem sklopil hlavu. Chtěl jsem se natáhnout po jeho ruce, když ke stolu přišla servírka.
Byla to mladá dívka, ne o moc starší než my, místo vlasů měla divoké modré dredy a zběsile žvýkala žvýkačku.

„Co to bude?" zeptala se a třikrát cvakla propiskou. Oba jsme si objednali kávu a čekali, než zase odejde. Naše ruce ležely jen pár centimetrů od sebe a napětí nehorázně rychle stoupalo.

Dívka se najednou hlasitě uchechtla a opřela se dlaněmi o kraj stolu.
„Vy dva jste totálně sladcí," řekla.
Vyděšeně jsme se na sebe s Jonem podívali. Servírka se naposledy usmála a s hlasitým mlaskáním zase odešla. Jon se po chvíli začal dusivě smát.

„To je to na nás tak moc vidět?"

„Já nevím," opětoval jsem se smíchem a konečně chytil jeho ruku. Podíval se na ně a zesílil sevření.

„Nechci spát na gauči, ale..." chvíli se rozmýšlel, jak to říct. „Mám vážně strach."

„Třeba se mýlíš," snažil jsem se ho uklidnit. „A pořád je to jen padesátiprocentní šance. A nebo se třeba odstěhujete jen do vedlejšího města."

„Kde se v tobě najednou bere ten optimismus?" uchechtl se.

Se smíchem jsem sklopil oči. „Nejsem optimista. Jsem realista."

„Jsi pesimista až za hrob," vytkl mi Jon. „Kdybys byl realista, přemýšlel bys, co by s námi bylo, kdybych vážně musel odjet."

„Tak fajn, budu realista," zhluboka jsem se nadechl. „Mohl bys bydlet na internátu. Nebo u nás. A nebo já u vás. To už je jedno."

„Už mlčím, už mlčím," zvedl volnou ruku nad hlavu. Stejně mu to ale nedalo. „Jsi pesimistický realista."

Zavrtěl jsem hlavou. „Nenecháš si to vymluvit, co?"

„Ne," zavrtěl hlavou.
Těkl jsem očima k jeho rtům zrovna ve chvíli, když servírka přinesla objednávku. V duchu jsem zaklel.
Položila na stůl hrníčky a zůstala zase stát. Těkla mezi námi pohledem. Ani jeden z nás nepustil ruku toho druhého.

„Pane bože!" zvolala s očima ke stropu. „Tak už mu tu pusu dej!"
S otráveným povzdechnutím odešla. Chvíli jsme se za ní oba udiveně koukali, než jsme se s nesmělými výrazy podívali tomu druhému do očí. Aniž bych přemýšlel nad smyslem svého konání, postavil jsem se a natáhl se přes stůl k němu, chytil jeho tvář a políbil ho. Chvíli jsme tak zůstali, než jsem se zase pomalu posadil. Servírka se na nás od baru hrdě usmívala.

Jon počkal, než se mu podívám do očí a ušklíbl se. „Páni. Nikdy bych nečekal, že tohle uděláš."

„Já taky ne," vydechl jsem. Pak jsem se ale spiklenecky usmál. „Ty by ses nenatáhl přes stůl, prcku."

Jon se zamračil. „Haha, moc vtipný."
Ale nevydržel to dlouho a taky se začal smát.
Když jsme se uklidnili, následoval takový ten vážný hluboký pohled do očí, při kterém lidé říkají nějaké hluboké myšlenky.

Jon ale nezklamal a byl opět originální. „Budu muset spát na gauči?"
Můj hlasitý smích opět vyplnil ticho kavárny. Rozesmáli jsme i servírku.

„Vyřiď si to s mámou sám," usmál jsem se škodolibě.

Jon vyděšeně vytřeštil oči. „Ale je to tvoje postel!"

„No právě," opřel jsem se samolibě do opěradla. „A ty jsi tam na návštěvě. A máma je hostitelka."

„Hostí mě přece tvoje postel!" rozčiloval se pořád zoufale.

„Chci vidět, jak se domluvíš s postelí," zamumlal jsem, čímž jsem si vysloužil další škaredý pohled a servírku, která si k nám přisedla a zastávala se Jonathana. V téhle kavárně jsme nejspíš nebyli naposled.

.//S jednodenním zpožděním se hlásím s novou částí :D jaké jsou vaše pocity?
Chtěla bych vám moc poděkovat za už velké překročení 3K views, které stále každým dnem stoupá, a taky za #25 v TF, což je neuvěřitelné, vzhledem k tomu, kolik je na wattu třem fikcí ❤
A položím stejnou otázku, jako nedávno na instagramu: Chtěli byste druhý díl JMM?

Elen ❤