Jsi moje melodie ✅

37

Jonathan

Bylo půl šesté večer a v našem domě panoval chaos.
Táta se snažil vytřít podlahu v jídelně kvůli prachu ze stavby okolních pokojů, máma mu po mokrém dřevě neustále šlapala, když prostírala stůl, a já jsem se podle jejích pokynů pokoušel dodělat předkrm. Neměl jsem nejmenší tušení, co je ta divná věc zač, ale podle mámy by to mělo být výborné. Nevěřil jsem tomu. Obzvláště ne po svém zásahu.
Když bylo vše už téměř nachystané, bylo už skoro šest a Andersonovi už tu měli každou chvíli být. Netrpělivě jsem je vyhlížel oknem, dokud se z tmy ulice nevynořily dvě siluety - jedna normální a druhá jako mrakodrap. Bylo my jasné, kdo je kdo, přestože jsem jim neviděl do tváře.
Rozběhl jsem se ke dveřím, na kterých byla ještě ochranná fólie, a čekal než se ozve zvonek. Otevřel jsem zároveň s prvním zazvoněním, načež se na ně oba zmateně podívali.

,,Ahoj!" Zvolal jsem vesele směrem k Tomovi. Zabloudil očima k mému krku, kolem kterého visel jeho vánoční dárek, a jemně se usmál. Otočil jsem se i k jeho mámě. ,,Dobrý večer. Pojďte dál."
Ustoupil jsem jim z cesty a sledoval, jak váhavě vešli do domu. Když kolem mě procházel Tommy, sklonil se a dal mi letmou pusu, než jsme společně šli do kuchyně.
Všichni se srdečně vítali a Tomova máma předala té mojí obrovskou mísu plnou cukroví. Radostně jsem výskl a běžel k nim. Nadzvedl jsem víko a slastně vzdychl.

,,Vy jste prostě úžasná," prohodil jsem směrem k paní Andersonové, která se hned začervenala. Tom se za ní snažil zadržet smích, až z toho taky celý zrudnul. V hlavě jakoby se mi při pohledu na jeho šťastný výraz rozsvítila výstražná kontrolka. Honem jsem se snažil vyhnat z hlavy výčitky, že před ním mám tajemství. Zatraceně velký tajemství.

Máma jim pokynula, aby se posadili a začala nosit na stůl předkrm, který pořád nevypadal, že by měl chutnat nějak výborně. Pozoroval jsem, jak se dohadují, kdo si kam sedne. Měli jsme v jídelně kruhový stůl, tudíž jsem si mohl sednout vedle Tommyho, přestože seděl vedle své mámy. Stiskli jsme si pod stolem ruce a usmáli se na sebe.
Sledoval jsem, jak všichni začali pomalu jíst to něco na svých talířích, a když ani po několika soustech nikdo neomdlel, nabral jsem si na lžičku taky. Nevěřil jsem svým chuťovým pohárkům. Bylo to opravdu dobré. Dokonce výborné. Pyšně jsem si odfrkl. Už se můžu skoro vdávat.
Mučilo mě však ticho, které kolem nás panovalo, jako bychom si neměli co říct.

,,Alex je pořád pryč?" Zeptal jsem se. Nerad bych vytahoval téma Tomův táta a proto jsem pečlivě vybíral slova.

,,Ano," přikývla paní Andersonová. ,,Vrací se až po Novém roce."

,,Takže jste se nakonec dokázali dohodnout bez soudu?" Zeptal se táta a já se imaginárně plácl do čela. ,,Myslím vy a váš bývalý manžel."

Paní Andersonová si odkašlala a odhrnula si vlasy z čela. Všiml jsem si, že tyhle dvě věci dělala pokaždé, když hledala správná slova. ,,Více méně. Stálo to hodně úsilí a obětí, ale nakonec se s ním dalo normálně mluvit."

,,Tak to jsme moc rádi," usmála se Rebecca. ,,Alexandra je moc chytrá a odvážná holčička, zaslouží si krásné dětství."

,,To rozhodně," přikývla. ,,Bohužel, její otec má úplně jiné názory, co se výchovy dětí týče. Tudíž se mi moc nelíbí, že s ním tráví teď tolik času."
Smutně jsem se podíval na Toma, který při jejích slovech sklonil hlavu a pevněji stiskl mou ruku.

,,Je to už velká holka. Nenechá si natlouct do hlavy žádné nesmysly, to se určitě nemusíte bát," uklidňovala ji moje máma, vstala a uklidila talíře od předkrmu, načež je nahradila hned hlavním chodem. Polévky jsou něco, co u nás nikdy nikdo neuvidí.

,,A jak pokračuje stavba domu?" Změnila paní Andersonová téma. Myslel jsem, že večeře už nemůže dopadnout hůř, ale při její otázce se mi stáhl žaludek. V hlavě mi znělo jen jedno slovo. Lež. Měl jsem tušit, že se na to zeptají a upozornit rodiče, že jsem jim to ještě neřekl.

,,Docela dobře," ujal se táta slova. ,,Už by chybělo jen vybavit místnosti. Ale asi to necháme, až se -"

,,Tati," zarazil jsem ho. Všechny pohledy se upřely na mě.

,,Co je?" Divil se mojí reakci. Jen jsem zavrtěl hlavou, ale neodvracel od něj pohled. Cítil jsem, jak sevření Tomovi ruky povolilo.

,,Co se děje?" Zeptal se tiše. Tón jeho hlasu mě donutil pustit jeho ruku a rychle si schovat tvář do dlaní dřív, než se mi stihla skřivit zadrženým pláčem.

,,Jonathane," začal opatrně táta. Cítil jsem, jak mi jemně sevřel předloktí. Ale jako by to všechno přicházelo strašně zdaleka. Jako bych byl zavřený v akváriu a někdo na mě z druhé strany klepal.
Zaťal jsem pěsti a zaryl si nehty do dlaní tak moc, jak to jen šlo, aby pláč nepřišel. Nijak to nepomáhalo.
Tátova ruka se odtáhla zrovna ve chvíli, kdy mě někdo jiný opatrně pohladil po zádech. Jiskra energie jako by mě vrhla zpět do reality. Nebyl jsem si jistý, jestli v ní ale chci být.

,,Jone," Oslovil mě Tommy tiše, ostatní ho pravděpodobně skoro neslyšeli.
Pomalu jsem odtáhl ruce od obličeje a nechal je tvrdě dopadnout na stůl. Očím chvíli trvalo, než zaostřili. Jako první jsem se podíval na rodiče, kterým už očividně došlo, co se děje, a byl jsem vděčný, že nic neříkají.
Sklopil jsem hlavu. Nemohl jsem se na něj podívat. Nemohl jsem se mu podívat do očí a ubít v nich všechnu tu naději a štěstí, co tam poslední dobou setrvávalo.
Konečně začínalo být všechno v pohodě, konečně jsme byli šťastní. A zase přišlo něco, co to zkazí. Vždycky to tak je.
Existuje jednoduchá křivka. Říkám jí návrat k průměru. Jsou dny, kdy jste naprosto smutní a někdy zase úplně šťastní. Ale vždy se vrátíte k průměru, do rovnováhy mezi štěstím a smutkem. Je to křivka plná naděje a smůly. Křivka plná emoci a kontrastů.
My jsme byli dlouho až moc šťastní. A měli jsme se vrátit k průměru, ale osud vytáhl eso z rukávu a vrhl nás na opačný konec křivky.

,,Musím ti něco říct," šeptl jsem, beze slova se zvedl a vyšel z kuchyně přímo k vchodovým dveřím. Tom mě okamžitě následoval.

Když se za námi zavřeli dveře, sevřel se mi žaludek a na chvíli jsem měl pocit, že uvidím svou večeři podruhé.

,,Jone.."

Nemohl jsem se k němu otočit. Stál jsem na kraji chodníku, pozoroval černající nebe a vydechl bílý obláček všeho zadrženého dechu. Nevěřil jsem svému hlasu ještě natolik, abych promluvil.

Tommy pomalu došel až vedle mě a taky se podíval vzhůru k nebi.

,,Asi se děje něco špatného, co? Něco, co se mi nebude líbit," řekl hlasem, ve kterém jsem nemohl vyčíst absolutně žádné emoce. To mě přimělo konečně se na něj podívat.  Celý obličej měl naprosto klidný. Jen jeho rty byly semknuty do úzké linie.

Chtělo se mi zase brečet. Ještě nikdy v životě jsem se necítil tak neuvěřitelně bezbranný.

,,Všechno se to posralo, Tommy."

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se na mě otočil a jeho pohled změkl. Přistoupil blíž a přitáhl si mě do objetí. Jemně se zasmál. ,,Tak strašné to určitě není."

Jen jsem strnule stál a nebyl schopný mu objetí opětovat. ,,Ale je," vymáčkl jsem ze sebe.

Tommy mě od sebe trochu odtáhl, ale jen tak, aby mi viděl do tváře. Zamyšleně se mračil a čekal na odpověď.

Zhluboka jsem se nadechl a zvedl k němu oči. Okamžitě se těch mých zmocnily slzy. ,,Stěhujeme se, Tommy."

-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-

Reklamace nepřijímám, prosím. A chtěla bych taky ještě chvíli žít, děkuji :D

Chrlte to na mě! Strašně se na to těším!

Vaše Elen!